Nádražní čekárna Zdice
Vlaková přestupní stanice směr Příbram. Nebo směr někam jinam.
Často jsme tu čekali v nočních hodinách při cestách na transport. Čekárna taková staromódní, s kamny na uhlí. V zimě bylo i teplo, ale strašně neútulno. Jak už takové nádražní čekárny bývají. V nouzi se dalo i spát na lavicích, pochopitelně za plného světla… Jen kosu jsme si museli ve spánku držet, nebo si na ní lehnout, aby nám ji nikdo neukradl.
Čekárna byla cítit buď odporným potem z vojáků, nebo popelem a spalovaným hnědým uhlím z kamen. Když jsme čekali dlouhé hodiny na vlak, byla k jídlu dobrá jakákoliv sušenka, oplatka… tyčinka. Cokoliv. Někomu stačily cigára.
Někdy prostě celou noc nespíš, protože to nejde. Tak chodíš. Po čekárně. Nebo po peroně sem a tam. Jsou dvě hodiny ráno a první vlaky pojedou až v půl pátý. Tak chodíš a už tu znáš každý sloup, každý vylepený plakátek, každou blikající žárovku a smrdící hajzlíky.
Nakonec vlak přijede, jsi vymrzlej a úplně ti stačí, že si sedneš do teplého kupé a jenom jsi. Půl hodiny nebo hodinu pojedeš do tmy. A pak zas vystoupit.
Budeš zas kousek blíž do kasáren, tam se snad ten spánkovej dluh srovná. Půl dne tě nechaj bejt a pak zas funguj.
foto: Honza Groh, CC 3.0
