Výjezd přes Chvalšiny, nahoru po okresce, pak dolu a hned odbočit na polní cestu doleva. Zpátky loukami až do Chvalšin a přes Lazec ke kiosku U Pepy. Ještě otočka vrátit lahve a domu.

Ten prodloužený víkend byl nabitý výjezdy po okolí, ale celé to detailně nevypíšu. V pátek ráno jsem zaspal, rychle vyrazil do práce abych u zamřených dveří zjistil, že se ten den nepracuje. Odpoledne jsem poznal Crystal, prošel parkem na autobus a pak už jen vyklidnit sám se sebou.

Sobota, to jsem jel do Kájova, nakonec jsem k večeru dojel do Přelštic a chvilku poseděl s J. u minerálky. Večer chtěli se sousedkami opékat maso, ale to už jsem se omluvil, že nezůstanu, protože jsem měl před sebou ještě cestu do Domoradic a zpátky. To zpátky jsem zase dovezl plný náklad. Neděle ráno tedy znovu Domoradice, a uvařit oběd, odpoledne do Větřní a na nákup a domu.

K večeru jsem se vydal okreskou do Chvalšin, ještě jsem neměl přesný plán, jen z minulého roku jsem načetl, že o kousek dál jsou druhově bohaté louky plné kytek. Když jsem tam dojel, vidím že louky jsou zatím ještě rozvetlé jen spoře. Polní cesta vede k rybníčkům, na zemi jsou vyschlé prohlubně od kaluží lemované pylovými nánosy. Všude okolo nepřestávající cvrkot hmyzu, čerstvý vzduch, zelená krajina a modré nebe. Zalesněné kopce. Pasoucí se hnědé krávy. Telátka, co ještě neví, jak je svět pro ně zařízený.

Tady je příroda doma a já na návštěvě. Jsem tiše a pozoruju květinky, které bych mohl vyfotit. Jedu dál, louka má krátkou trávu a prostor je široký, klidný a harmonický.

Jen pár chlapíků prochází se svými psy na vycházce. Zdraví mě. Nechci jet do vojenského prostoru. Pomalu projedu cestou mezi loukami až na náměstí Chvalšiny, ta stružka vedoucí středem náměstí je dávno suchá. Okreskou zpátky, krátká odbočka přes Křenov a pak panelkou nahoru do Lazce. Jak jedu bez spěchu, na každém kilometru potkám nějaké mikropříběhy… uhybám autům, dávám pozor, míjím cyklisty.

Dojíždím do Vyšnýho až na hřiště ke kiosku, tam si sednu, jsou tam další lidé a chvíli si povídáme. Dostanu taky řecký salát a limču. V tu chvíli obyčejného sezení si uvědomuju, že tohle je pro mne vzácné a není to ztráta času. Je to bytí bez úkolu. Je to prožití chvíle bez očekávání a bez plánu k výsledku. Tak sedím, nakonec se rozloučím a zas jedu.

Mám ještě energii dojet dneska už poněkolikáté vrátit lahve a pak už opravdu nic dalšího není v plánu. Ten den mám najeto asi kolem 60 km, ani se to nezdálo. Za víkend to bude víc.

Je tohle ten život jak se má žít?  Jak ho mám prožít právě já?  Že zrovna teď není žádný sprint za cílem, za superlativy a chvíle obyčenosti střídají rutinu, aby se na pár okamžiků dalo spočinout mezi poli u tichých rybníků? Nevím. Nevím. A nevím komu to říkat, komu se svěřit že se mi to tak právě děje.

A zároveň vím, které myšlenky se mi vrací a které mi dávají na to všechno jinou perspektivu. Asi ne lepší, ale jinou. Která taky je. A kterou nemám v sobě zpracovanou, protože ji nemám prožitou. A tak se mi jen vrací v myšlenkách a vrací mi zpátky vnitřní zmatek. Proto potřebuji být v krajině. Abych nemyslel na to, co nejde zpětně vrátit.
Tohle je můj deník a proto to píšu. Abych se s tím trochu  vyrovnal.