Jednu neděli se nečekaně vydávám do kopce a pak už jedu lesní cestou po vrstevnici a po značené cestě o které vím že se dostanu na druhou stranu kopce. Nespěchám, vlastně chci jet co nejpomaleji. Fotím si kytky, šetřím baterku jak na kole, tak v mobilu. Pak dojedu až dozádu na rozcestí a tam se to otáří a jedu směrem zpátky. Závěr je dlouhý sjezd. Nebylo to dlouhý.

Pak jsem byl ještě na Kleti párkrát, prostě vyberu cestu a někam jedu, pak to vezmu dolu do Zlatky, kolem zavřené Hospody na Letné, přes Srnín a do Domoradic. Ty závěrečné kilometry jsou prostě pořád stejné, protože jinudy se jet nedá.

Jiný den jedu jen tak nazdařbůh do Vyšnýho, projedu kolem lomu, potkám plačící holku, nebo něco vidím. a jedu dál.
Jindy jedu před Vyšný do Lazce, všude sucho, potoky zmizely. Tak jen fotím kytky a blatouchy u cesty a pak už zase zpátky.

Je to nuda? Je to pomalý a je to právě tak jedinečný. Někde-nikde prostě zastavím a dívám se do trávy. Nebo na něco. Pak vidím ptáky. A nebo tam nejsou. Tohle je prostě pro mě cesta na kole.

Jindy jedu zas okruh Kájov Větřní a už to moc neřeším. Pokaždé stejný pohyby, zastavení a rozjezdy. Něco dovezu, Pokaždé se mi v hlavě motaj stejný věci. A pokaždé si říkám ať na to nemyslím. A stejně myslím. Dá se to snad jen přepsat něčím novým.

Pak přijdu domu, projdu to na mapě a dodělám co mě zaujme.