Víkendové setkání začalo na hlavním nádraží v Plzni. Čekala tam Hanka a pak jsme se ještě potali s dalším členem který měl auto. Sraz byl i s dalšími členy v Přešticích, odkud jsme se vydali na oběd do hospody, tam nás objevil p. Karel a pak už jsme dojeli autem až na místo činu.

Do Vícova jsme se vydali s Hankou a dalšími přáteli z FK na pozvání pana Karla. To místo je bývalá myslivna, dnes soukromé letní sídlo, ačkoliv historie té budovy bude o mnoho bohatší.  Vlastně je to spolu s kostelem posední známka zaniklé obce Vícov.

foto: Jana Hajkova CC BY-SA 4.0

Dnes zapomenutá budova, přestavěná z doby minulé, kdy se tu dalo ubytovat  a jezdily sem různé skupinové zájezdy hostů. Také asi podnikové rekreace. Nebo školy v přírodě.  Když jsme sem přijeli, jakobychom se vrátili v čase o 40, možná víc let zpátky. Stará budova myslivny, dřevěné schodiště a obložení stěn,  starý sektorový nábytek v pokojích. Některé pokoje dávno neobyvatelné. Kuchyně se starým kuchyňským nábytkem. Akorát lednice moderní.

V zarostlé zahradě okolo domu bylo také vidět, že se tu zastavil čas. Tenisové kurty s antukou, na kerých už dlouho nikdo nehrál, kousek dál v houští zarostlý venkovní bazén, který se stal pastí pro vše živé, které do něj spadlo a už nemohlo ven.

Ropuška už asi dlouho nehnutě plavala na okraji bazénu.  Věděla že není možné se z vody přes vysoké okraje dostat. tak odevzdaně čekala. Vzal jsem podběrák a vylovil ji a položil na zem vedle bazénu.  Pak už jsme ji nechali ať se sama rozhodne kam dál.

Byli jsme do Vícova pozváni na přespání do druhého dne. Program byl bez plánů a tak jsme velkou část dne využili k povídání kolem filosofických témat a nenucené prohlídce okolí. Kolem domu rostly jabloně starých odrůd a všude byly jablka. Spadané do vysoké trávy.  A některá moc dobrá.

Pan Karel nás zavedl ještě vedle skrz lesík do starého sadu kde nám ukazoval stromy které vysadil.

foto: Jiří Kantor Public domain

Šli jsme se také podívat ke kostelíku sv. Ambrože ve Vícově.

foto: Jana Hajkova CC BY-SA 4.0

Vše probíhalo v poklidu a jakémsi pomalém rytmu, který tu byl prostě daný prostředím. Tady se moderní svět nevyskytoval. Ani z okolí, ani od okresní silnice sem nepronikal žádný zjevný život, kousek dál je pár rekreačních chat, ale nikde nikdo. Skoro neuvěřitelné.

Večel jsme vyrazili na pozemku cestou k bažantnici a tam si mezi stromy sedli k ohništi, nasbírali po okolí suché dřevo a opekli si buřtíky. Také u ohně jsme si povídali o všem co nám myšlenky přinesly. Pak už jsme šli za tmy spát a druhý den ráno po snídani z vlastních zásob vyrazili na vlak.

Pan Karel i při svém vysokém věku a přirozené roztržitosti byl velkorysý hostitel.  Kromě svých knih, které ve svém životě napsal, ukazoval mi je – a chtěl si o nich povídat, přinesl nakonec Hance na rozloučenou i bažanta. Při odjezdu a nástupu do vlaku v Přešticích nakonec zůstal bažant v mých rukách. Jen já a Hanka víme, že to tak bylo vpořádku.

Vlakem jsem dojel do Prahy a bažanta nechal rodičům. Večer už jsem šel na autobus směrem do Krumlova.

pan Karel v roce 2026 zemřel.