Víkendové setkání začalo na hlavním nádraží v Plzni. Čekala tam Hanka a pak jsme se ještě potali s dalším členem který měl auto. Sraz byl i s dalšími členy v Přešticích, odkud jsme se vydali na oběd do hospody, tam nás objevil p. Karel a pak už jsme dojeli autem až na místo činu.

Do Vícova jsme se vydali s Hankou a dalšími přáteli z FK na pozvání pana Karla. To místo je bývalá myslivna, dnes soukromé letní sídlo, ačkoliv historie té budovy bude o mnoho bohatší.  Vlastně je to spolu s kostelem posední známka zaniklé obce Vícov.

Dnes zapomenutá budova, přestavěná z doby minulé, kdy se tu dalo ubytovat  a jezdily sem různé skupinové zájezdy hostů. Také asi podnikové rekreace. Nebo školy v přírodě.  Když jsme sem přijeli, jakobychom se vrátili v čase o 40, možná víc let zpátky. Stará budova myslivny, dřevěné schodiště a obložení stěn,  starý sektorový nábytek v pokojích. Některé pokoje dávno neobyvatelné. Kuchyně se starým kuchyňským nábytkem. Akorát lednice moderní.

V zarostlé zahradě okolo domu bylo také vidět, že se tu zastavil čas. Tenisové kurty s antukou, na kerých už dlouho nikdo nehrál, kousek dál v houští zarostlý venkovní bazén, který se stal pastí pro vše živé, které do něj spadlo a už nemohlo ven.

Ropuška už asi dlouho nehnutě plavala na okraji bazénu.  Věděla že není možné se z vody přes vysoké okraje dostat. tak odevzdaně čekala. Vzal jsem podběrák a vylovil ji a položil na zem vedle bazénu.  Pak už jsme ji nechali ať se sama rozhodne kam dál.

Byli jsme do Vícova pozváni na přespání do druhého dne. Program byl bez plánů a tak jsme velkou část dne využili k povídání kolem filosofických témat a nenucené prohlídce okolí. Kolem domu rostly jabloně starých odrůd a všude byly jablka. Spadané do vysoké trávy.  A některá moc dobrá.

Pan Karel nás zavedl ještě vedle skrz lesík do starého sadu kde nám ukazoval stromy které vysadil.

Šli jsme se také podívat ke kostelíku sv. Ambrože ve Vícově.

Vše probíhalo v poklidu a jakémsi pomalém rytmu, který tu byl prostě daný prostředím. Tady se moderní svět nevyskytoval. Ani z okolí, ani od okresní silnice sem nepronikal žádný zjevný život, kousek dál je pár rekreačních chat, ale nikde nikdo. Skoro neuvěřitelné.

Večel jsme vyrazili na pozemku cestou k bažantnici a tam si mezi stromy sedli k ohništi, nasbírali po okolí suché dřevo a opekli si buřtíky. Také u ohně jsme si povídali o všem co nám myšlenky přinesly. Pak už jsme šli za tmy spát a druhý den ráno po snídani z vlastních zásob vyrazili na vlak.

Pan Karel i při svém vysokém věku a přirozené roztržitosti byl velkorysý hostitel.  Kromě svých knih, které ve svém životě napsal, ukazoval mi je – a chtěl si o nich povídat, přinesl nakonec Hance na rozloučenou i bažanta. Při odjezdu a nástupu do vlaku v Přešticích nakonec zůstal bažant v mých rukách. Jen já a Hanka víme, že to tak bylo vpořádku.

Vlakem jsem dojel do Prahy a bažanta nechal rodičům. Večer už jsem šel na autobus směrem do Krumlova.

pan Karel v roce 2026 zemřel.