Do Dalejského údolí jsem chodil často, když jsem bydlel na Velké Ohradě. Bylo míň navštěvované výletníky, než známější Prokopské údolí na které to Dalejské navazuje.

V horní části jsou staré i nové lomy na kámen. A ty nové se pořád rozšiřují. Když jsem tam chodil, byly mnohem menší než dnes, bylo tam hodně zarostlé sutě křovinami, ale taky tam byla místa s odkrytými stěnami kde byly vidět. geologické vrstvy staré stovky milionů let.
Přesně tam, když jsem přišel až na dno lomu a stál jsem před tou stěnou vysokou desítky metrů, jsem se snažil uvědomit na co se dívám.

Díval jsem se na šutry, které byly tak obrovsky dalekou historií, že jsem si to neuměl představit. Normálně nejde představit si jak daleko je období prvohor nebo doba, kdy se ukládaly tyhle horniny. Aby pak dneska byly odstřelovány a nakládány jako kámen na stavbu silnic.

Stojím a ostře zírám do stěny, pozoruju ale ne pro detaily spíš pro celek.  V hlavě si pomalu vyrábím nějakou logickou cestu, nějaký srozumitelný příměr abych pobral na co se dívám.  Zkusil jsem to takhle: Jako vzdálenost dlouhého věku vyjádřená vzdáleností mezi body A a B.  400 milionů let je něco jako 400 kilometrů. To je asi jako cesta z Prahy do Bratislavy po dálnici. No a jeden milimetr by měla být miliontina kilometru? Takže když bychom viděli nějakého mikroba, který umí cestovat jedním směrem a dokáže se vydat na svou cestu a urazit celý jeden milimetr za celý jeden rok. Tak když na tu svou cestu vyrazí z Prahy po dálnici, tak teoreticky projde od doby kdy začalo geologické období těhle šutrů… a skončí v cíli někdy dneska.

Když mi to došlo, … koukal jsem před sebe a byl jsem pohnutý a cítil jsem že život je strašně nicotný záblesk proti tomuhle všemu. To je strašnej mazec, to přece nemůže nikoho nechat bez zásahu do duše. Uvnitř jsem měl tolik emocí, že jsem prostě stál a brečel. Nido tu nebyl, nikdo mě neviděl že tu jsem.
Pak jsem se pomalu vydal na procházku dál po okolí údolí. Jako tolik podobných procházek jen tak do přírody.

Ale na to zírání do hlubin času nezapomenu.