Někde blízko tady bývala zahrádkářská kolonie, kde měl děda zahrádku. Na ní jsme trávili jako opravdu malé děti s rodiči volný čas. Děda měl boudičku, uvnitř bylo hodně věcí a trochu šero, byli jsm hlavně venku. Před boudičkou byla houpačka, udělaná z pneumatiky a prkénka. Visela na řetízkách.
Děda pěstoval zeleninu, okurky,… saláty.. měl tam i ovocné stromy, kompost. V kotcích vedle boudičky měl králíky.
Používal pařníky se skleněnými okny. Mezi záhonky měl vyšlapané cestičky. Všechno tak efektivní a využité na malé ploše.

Když sklízel okurky, dal je do malé vaničky a ve vodě je drbal malým košťátkem.
Vedle dědovy zahrádky byly další zahrádky. Sousedi taky pěstovali. Ale moc jsme se sousedy neznali. Děda z nich byl nejlepší zahradník. Znali ho všichni.

K trati se chodilo úzkou cestičkou mezi ploty, byla tam vysoká tráva. Pak se přišlo k trati, která byla hluboko v zářezu. Dole u trati byl betonová stoka, kterou jsme museli překročit. Pak jsme přelezli trať a mohli na druhé straně vylézt na vysoký kopec výsypky. Z vrcholu kopce bylo vidět daleko a nákladové nádraží.
Na podzim jsme na kopci pouštěli draka. foukal tam vítr.

Děda taky pracoval v nedaleké ubytovně v kotelně. Mohli jsme přijít zezadu k ubytovně a tam dole u země byla větrací mříž. Mohli jsme se sehnout zavolat „Dědo!“ a on to dole slyšel. V kotelně bylo šero a slabé žluté světlo od žárovek. Chodilo se tam dolu po kovových schůdcích. Topil uhlím. Vzadu měl pohovku na které se dalo spát. Okolo ubytovny se chodilo po cestičce na druhou stranu, mohli jsme vejít dovnitř vrátnicí, byla tam umývárka.

Babička v té ubytovně někdy uklízela. Byly tam kanceláře, vysávala vysavačem a vysypávala koše. Všechno bylo takové kancelářské, neosobní. Prázdné.

Naproti ubytovně byly jesle a školka.
Myslím že jsem tam do jeslí krátce chodil, pak už ale jsme se přestěhovali na Smíchov a začal jsem chodit do školky tam. V téhle školce byl takový velký přístřešek se skleněnými luxfery, kde byly uschovány venkovní hračky ze zahrady. Na zahradě byly prolejzačky.

Od domu babičky se k zahrádce chodilo po panelové cestě. Na kraji zahrádek byl soused, který tam měl plechovou maringotku. Další sousedy znal děda, jeden se jmenoval p. Salvet. Taky tam měli psa, vlčáka. Před maringotkou byla malá loučka, kde jsme si hráli. Dál už byla branka do zahrádky. Kolem branky rostly v oblouku růže. Pod stromy ve stínu byl kompost.

Později už se vědělo, že zahrádka zmizí a bude tu dálnice. Děda byl smutný. Loučil se se zahrádkou a pak ji rušil.  Ale nešlo jinak.

Pak už jsme měli i zahrádku v Hýskově, párkrát tam s námi děda byl, pomáhal budovat novou zahrádku.
Byl velmi pracovitý a takový kutil všeuměl. a měl spousta drobných věcí na cokoliv. Později umřel. Babička ještě žila.

Teď to píšu jak mě myšlenky napadají, je to takové automatické psaní hodně vzdálených a vzácných vzpomínek. Jsou to obrazy, které se ztrácí a mizí, nemají začátek ani konec, nemají pointu, jen jsou. Je z nich pocit na duši který se nedá vypsat. Někdy pláču.  Ale ne proto že už umřeli, proto že to jsou tak daleké vzpomínky. nic už z toho neexistuje, jen nějaké neuchopitelné mozkové buňky tohle nesou v sobě. celý život. A co bude pak? Už nic.