Vykutálení karbaníci
Když jsem jel s partou kamarádů na dovolenou na Korsiku, jeli jsme tam autobusem. Celá partička měla z autobusového cestování trochu hrůzu, přecijen to je dálka. Ale na tyhle nekonečný přejezdy pochopitelně existují způsoby, jak se po cestě rozptýlit.
Ti kamarádi to měli docela vyzkoušený. Na cestu se vybavili dostatkem piv i alkoholu. No a na zahnání nudy se osvědčily i karty.
Hráli nejradši „červený“ to je poměrně jednoduchá hra kterou mi vysvětlili a já se tedy zapojil do hry.
Jenže tihle povedení přátelé nikdy nehráli nic jen tak pro nic. Vždycky se muselo hrát o něco, šlo o výhru a ta výhra musela být konkrétní. Běžně tedy hráli o peníze, nebo o to, co bylo k dispozici.
Na dovolenou jsme měli peněz tak akorát, takže o ty se moc hrát nechtělo. Ale okamžitě tu byl zástupný plán, že se hraje o panáky. Loknutí z lahve, která zrovna byla načatá.
To jsem zrovna moc nevítal, ale byl jsem si jist, že se mě to spíš netýká. Protože zas tak dobrý hráč jsem nebyl.
Začali jsme hrát v zadní části autobusu a nálada byla docela parádní. Akorát že při mé karetní hře jsem najednou začal vyhrávat. Prostě to nějak chodilo. A tak při občasné výhře jsem si nahnul loka z lahve.
Ostatní to komentovali a jediný kdo mi to nezáviděl, jsem byl já sám. Nepotřeboval jsem pít. Ale v tý partě to jinak nešlo.
Jenže když se řekne A, to se taky musí doříct B. Mezi těmahle klukama byli vždycky kluci, co tu atmosferu drželi a dělali to udržováním humoru a zábavného napětí. To je jasné, že si ze mně za chvíli utahovali. A já se smál s nimi a hrál karty.
Akorát že přišla změna. Teď už nepije panáka ten, kdo v kartách vyhrává, ale ten, kdo prohrává. No tak jo.
Potíž byla v tom, že v dalších kolech už mi to pití motalo hlavu a s kartama už to nešlo jako na začátku. Začal jsem prohrávat a to znamenalo že jsem zase do sebe lil další kořalku. Pořád to bylo „zábavný“ ale pro mně už čím dál míň.
Nakonec jsem hrát přestal protože mi bylo špatně. Kamarádi jeli rundy s kartami sami a já se opíral v koutě o okno a přál si abychom někde zastavili.
Někde v Alpách, před průsmykem autobus zastavil na malou přestávku.
Vypotácel jsem se ze dveří autobusu a ten pohyb se mnou tak zamával, že jsem ani nevěděl jak padám hlavou dolů do příkopu s kopřivami. Zvracel jsem.
Mezitím se ostatní vyvětrali a když mě viděli v jakém jsem stavu, najednou se ozval největší šprýmař a měl starost, jestli jsem ok?
Já byl bledý, ale reagoval jsem že to je lepší. Tak si mně přestali všímat, vlezl jsem do autobusu a tiše trpěl na sedačce s ručníkem u tváře.
Zbytek dovolené se moje kartářské umění se zakončením v kopřivách předhazovalo jako vtipná historka, kdykoliv došlo na hraní karet v autobuse.
Co jsem si z toho vzal já?
Bylo to moje definitivní rozloučení se společenskou povinností vyhovět někomu – a pít s ním alkohol. Nechci, nebudu, nechci.
Pokud to nepochopíte, nasrat. Radši přijdu o tyhle kamarády, než zažívat další podobné situace. Nestojí mi to zato. Je to můj život, moje zdraví.
