Mezi internetovými přáteli byla i slečna s přezdívkou Veverka. Ani nevím, jak se skutečně jmenovala, nebylo to důležité.

Veverka byla členkou širší party z diskusáku, kamarádka kamarádů. Na diskusáku jsme se bavili o všem a o ničem, jako obvykle.
Když přišla řeč na fotografování, tak pochopitelně došlo i na ukázky a posílání fotek. Fotil jsem přírodu, stromy, prostě to co jsem viděl na svých vycházkách. málokdy jsem fotil lidi, prakticky nikdy sebe.
Veverka byla v pohodě a povídala si. Jednou se zmínila, že doma staví barový pult a začala zjišťovat, jak se to dělá a co je k tomu potřeba. Tak jsem jí na to reagoval. A pak došlo na to, že vyzděnou zeď bude potřeba naštukovat. A ona neví jak na to.
Úplně bez postranních úmyslů jsem jí řekl, že na štukování je potřeba štukatérské nářadí, filcové hladítko na štuk. A vysvětlil jsem, jak se to dělá, protože jsem to viděl jak štukoval táta když stavěl chatku. Hladítko máme doma, můžu jí ho půjčit.
Ona byla naprosto nadšena. Ale požádala mne, jestli bych tedy mohl půjčit ty zednické věci. a vlastně jestli bych jí s tím štukováním pomohl, je to přecijen chlapská práce!
Já na to, že hladítko ji rád půjčím, ale že nejsem zedník, tak nevím jak by to dopadlo. Ale ona na to že určitě skvěle, že mne prosí ať jí pomůžu naštukovat barpult! Opravdu chce, abych to udělal já!

Když jsem tak pěkně radil, tak mi bylo trapný říct že to neumim a že odmítnu. Tak jsem tedy slíbil, že jí pomůžu. V dohodnutý čas jsem přijel se zednickým nářadím do jejícho bytu. pochválil jsem jak šikovně (sama) postavila zeď pro barpult. A začal štukovat. No, snažil jsem se, nanesl štuk, namáčel, hladil a zase namáčel a hladil. Bylo to nekonečně dokola, protože furt jsem dělal nějaké šmouhy. Prostě nejsem zedník!

Nakonec se to ale podařilo a Veverka mi zato uvařila skvělý oběd, pečené kuře s brambory. Byla spokojená.
Navrhla, že až bude dělat doma párty s novým barpultem, tak mne určitě pozve! A ať přinesu ukázat i svoje fotky!
Tak jsme se dohodli.

Za čas opravdu udělala párty, pozvala své přátele a já jsem přišel také, v kapse jsem měl malé album svých nejlepších fotek co jsem vyfotil. Přijdu a u Veverky už to jede, jsou tam její kamarádi, povídá se, pije se víno nebo něco tvrdšího, pouští se hudba, prostě fajn atmosfera.
Já přijdu, alkohol nepiju, to nikomu nevadí… ale tak prostě jsem tam s nimi, sedím a poslouchám cvrkot.
Ve chvíli klidu řikám Veverce, že jsem přinesl pár těch fotek, jak říkala… tak jestli chce, … můžeme se podívat.
Byla v jednom kole, tak vzala album do ruky a že určitě ano.. a odnesla album vedle do ložnice. Tam, kde párty nebyla. A pokračovala v nalévání hostům a zábavě.
Takže já tam seděl a byl tam, akorát teď bez fotek. Chtěl jsem si povídat, to je to, proč jsem přišel.

Akce se protahovala k večeru a já nevěděl jak být víc, než jsem byl. Jakmile se překročí určitý počet vypitých lahví domácího vína, likérů, .. tak stolní společnost začne žít vlastním životem, ale zároveň se samovolně vzdálí někam, kde nedokážu být s nimi. Připadá mi nedostupná, protože reálně už si společně nepovídáme, rozdělí se to na dvojice které už byly rozdělené dávno, jen teď ztratily zábrany a teď si vystačí samy se sebou.
Chtěl jsem jít domu.  Akorát jsem si všiml, že jedna dvojice odešla vedle do ložnice. A bylo mi jasné, co tam zrovna spolu dělají.
Tak sem dál seděl v obýváku a čekal jsem, nevím na co.
Veverka, která byla vlastně mým nejbližším kontaktem na párty, byla buď za barem nebo s někým v ložnici.
Nakonec jsem počkal až bude vhodná chvilka a řekl jí, že už se tedy chystám, že půjdu… a bylo to pěkný, … hezký večer.
Ona že jasný, moc děkuju, ahoj.

Šel jsem do předsíně kde jsem se obul, oblékl. A uvědomil jsem si, že album s mými nejlepšími fotkami právě teď leží někde vedle za dveřmi v ložnici, kam bych teď opravdu neměl vstupovat. Věděl jsem, že odejít bez nich znamená že už je nikdy neuvidím.

Tak jsem stál v zavřené předsíni a čekal. Stál jsem tam dlouho. Dávno na mně zapomněli, takže nikoho ani nenapadlo, že jeden host pořád ještě stojí v předsíni, je ticho  a jenom tam je.
Musel jsem něco udělat, protože to vypadalo, že mejdan může být do rána.

Nakonec jsem se rozhoupal a když jsem Veverku zas viděl, řekl jsem jí bokem, že bych chtěl zpátky ty fotky, že už musím jít… Ona to nejdřív nechápala… Možná si myslela, že jsem jí ty fotky daroval… ale pak nemohla najít kde jsou. Řekl jsem že v ložnici. No tak tam vešla, album mých fotek vzala a aniž by jedinou viděla, tak mi je vrátila do ruky a řekla že jsou moc hezký.

Rozloučil jsem se a šel jsem domů. Pak už jsme se o tom nikdy nebavili.