Když přišel ten vhodný čas kdy se chodilo do tanečních, tak mi rodiče pořídili oblek a boty a prohlásili, že bych tam měl chodit. Nechtělo se mi tam chodit, ale taky jsem věděl, že můj odpor bude marný.  Ty řeči od rodičů, že se to musí, bych nevydržel.

Do tanečních jsem tedy chodil s několika kamarády ze školy. Od začátku mi to nešlo. Hromadná pořadová cvičení v černých uniformách s bílými rukavičkami.  Odporný pocit horka a zpocených zad v místnosti se stovkama podobně ztuhlých lidí.
Neměl jsem stálou partnerku, takže jsem dostával ty, co mi přiřadili. Někdy jsem si mohl dojít pro partnerku podle své volby. Jenže čím krásnější slečna byla, tím lépe uměla tančit a já vedle ní byl strašný prkno s potícími dlaněmi. Už mě pak nechtěla ani vidět.

Taneční bývaly přes zimu a to taky nebylo zrovna ideál, navlíkat se do bund a šál a táhnout se přes město.
No, zkrátím to. Absolvoval jsem několik začátečnických hodin a po stránce pohybové i po stránce drezůry v prostředí přesvíceného tanečního sálu mě to extrémně vadilo.  Všechny ty rituály pořád dokola. Rituál na všechno.  I na chození na záchod.
A  holky? Jak říkám. Neměl jsem tam stálou taneční partnerku a tak ani tahle motivace k pokroku se tam nekonala.

Kamarádi taneční vyřešili poměrně rychle. V tanečním kurzu vydrželi do první přestávky a pak šli ven. Začali se scházet v parku na lavičce a tam popíjeli víno z litrové láhve, nebo kouřili cigára. Tedy dávali jasně najevo, jak je taneční hodiny nebaví.

Pak už to bylo úplně vyřešeno: Do tanečních se sice chodilo v oblecích, ale cesta vedla hlavně do blízkého baru U Zpěváčků, které jsme operativně přejmenovali na U Chlastáčků. V baru se sedělo velmi natěsno, ale kamarádi se tam cítili dobře. Já moc ne, protože jsem tam nevydržel pít to samé, co oni.

Přišel jsem ale na jednu zajímavou věc. Když nebudu pít ty fernety a zelené, ale budu pít VSOP koňak, tak mi z toho nebude tolik špatně. Takže i tak vysokou cenu francouzského koňaku jsem byl ochotný si koupit jednoho nebo dva panáky. Opilý jsem trochu byl, ale nebylo mi špatně.
Takže jsem už jiný alkohol pít nechtěl.

Čili taneční dopadly jak?  Nijak. Všechny ty prodloužené a buhvíjak se to jmenuje už jsem nedochodil.
Necítil jsem se dobře, pletl jsem si kroky, nebyl jsem schopný držet rytmus na hudbu. A v té křeči jsem ani nedokázal být milý na taneční partnerky.

Přišel jsem na to, že v životě klasický ani latinský tanec nepotřebuju. A když k té výzvě do tance přišlo, tak jsem se omluvil, že netančím. Přišel jsem o něco v životě co tanec vyžaduje? Nevím. Nevěřím že tanec by mi našel cestu k ženám. Což se tvrdilo. Což ženy vědí že jim to funguje.
Nikdy jsem neměl argument ani důkaz… pro sebe.
Ale jiní lidé to tak mají.
Jen je omyl si myslet, že to výuka tance automaticky zařizuje. Ne, je to naopak. Kdo má v sobě vše vpořádku, tak mu tanec přirozeně vyhovuje jako vyjádření sebe sama pohybem.

Až po tolika letech se mi všechno spojilo proč to tak mám. A kvuli netančení nelituju, kvuli tomu ostatnímu mne to mrzí. Ale už to nejde změnit zpátky.