Brácha s kapelou hrál na oslavě narozenin frontmana kapely. Celé to byla dobře plánovaná akce.
Začala příjezdem do zahrádkářské kolonie Statenice, ochutnáváním lahve kořky která měla uvnitř nějakého červa, nebo ještěrku.

Pak se stavělo podium z lešení na malém hřišti, které sloužilo jako místo celé akce.
Stavění podia bylo vždycky kolektivní úsilí a já tam hrál roli pomocníka, který drží, nosí staví. Ale bavilo mě to.

Pak se hrálo.. a pily se sudy piva. Tedy já ne, jen to píšu. ale taky se chystalo maso na grilování.,. Oheň a rošt byl, naložené maso taky… a najednou tu visela otázka ve vzduchu kdo to maso ugriluje. Buď byli všichni přiopilí, nebo se jim nechtělo… A tak jsem se nakonec uloupnul z neviditelnosti a řekl jsem, že to tedy budu na grilu opejkat. Vzal jsem si kleště a nůž… a už to jelo… každý flák masa položit na rošt, dávat pozor ať se opeče tak akorát a napřipálí.

Co jsem nečekal? No že tím improvizovaným kuchařením nad roštem s dřevěným uhlím jsem najednou měl kolem sebe spoustu „kamarádů“. Každý hladovec mne hned oslovil jménem a vyjednával jaký šťavnatý kousek by si přál.. a ať mu ho tam pěkně opeču… A ještě tenhle kousek, ten vypadá skvěle. A jak jsem kmital a opékal a bavilo mě to převelice, protože to bylo alespoň nějak živý. Nebyla nuda.  Místo toho abych seděl se sklenicí v ruce a koukal na něco… nebo na nic.
Byl jsem středem pozornosti přesně do doby, než se všechno maso snědlo. Pak už si mne zas nikdo nevšímal.

Akce trvala do časných ranních hodin a z té doby svítání si pamatuju ještě jednu věc.

Bylo opravdu brzy ráno a z celé velké party kamarádů a kamarádek a muzikantů zůstaly jen ojedinělé trosky.  Jedna holka tam zůstala sedět na lavičce, dopíjela pivo z kelímku  a vypadala taknějak nijak… snad unavená, nebo trochu opilá ale jinak při smyslech. Seděla tam v ranní zimě a já tam seděl kousek vedle. Jenže ona nebyla mou kamarádkou, sice matně tušila kdo jsem, ale bylo na ní bytostně vidět, že se se mnou nechce bavit. Nejezdil jsem na akce kam jezdila ona. Neznal jsem tedy celou historii kaleb a akciček, který už zažila se svými kamarády. Byl jsem tedy cizí. A já tam zas seděl a cítil jsem ten její vnitřní odpor. Nechuť.  Netroufal jsem se jí v tomhle stavu jakkoliv dotknout, oslovit jí. A přitom bych si s ní rád povídal, když v tu chvíli stejně nešlo dělat nic jiného.
Tak jsme tam seděli mimo sebe, bloumali ve svém nekontaktním perimetru a neříkali nic. Možná jsem se pokusil pár slovy navázat kontakt, ale z ní nic vstřícného nevycházelo. Jen zima podobná té skoro mrazivé ranní rose. Už jsem to dál nezkoušel.
Čekal jsem trpělivě na ráno až to celé dojede do konce, až se ti hlavní kaliči proberou, začnou uklízet aparát a až se nakonec všichni autama vypravíme domů dospat.
Proč si na to vzpomínám? Protože zapomenout jen tak bez vysvětlení by nebylo k sobě samýmu fér. Byla to část mého času kdy jsem dělal to co se běžně dělalo… Slavily se narozeniny někoho.  Ale dělat jsem to ve skutečnosti nechtěl. Možná jsem ještě věřil že tam potkám nějakou šanci vidět něco blízkého. Ale nešlo to. Nepotkával jsem tam lidi, kteří by mohli být na mojí vlně.
Později už jsem přestal jezdit. Právě proto.