Nad Břevnovem je park Ladronka, kam se chodí bruslit na inlinech. Občas jsem si půjčil brusle v půjčovně a projel se na nich. Přes diskusák jsem se dohodl s jednou holčinou, že půjdeme na brusle spolu. Neznal jsem jí, ale proč to tedy nezkusit?  Byla na webu taková spontánní, prostořeká, svá. Naživo byla na pohled sice nevýrazná, zato ale odvážná a  plná dívčí energie.
Vzali jsme brusle, vyrazili do parku a projížděli se. Pak jsme to vzali uličkami Břevnova a ona říkala, že se staví doma, něco tam potřebovala zařídit. Tak jsem jel s ní.
Pozvala mne domu,  dům byl prázdný,  ona věděla že jsme tam přišli sami. Jsem ticho, jen čekám až udělá co měla v plánu.
Tak tam chvíli čekám, nabízí mi  nějaký pomeranč, vezmu si. Pak mi ukazuje kde mají koupelnu.  Jsem tam s ní a dívám se na ní. V té chvíli vidím, jak zpomaluje, říká nějaké nedůležité věty a na něco čeká.

Ona čeká na mně. Jsme v té koupelně sami dva a ona čeká, co udělám.
Měl jsem jen pocit co skutečně chce, ale moje tělo mi dávalo najevo, že ta dívka situaci jasně a cílevědomě připravila na milostný zážitek. Nový, první, nebo spíš opakovaný? Netušil jsem. Moje hlava mi v dobíhání mého těla začala říkat, že tahle chvíle není pro mne bezpečná. Nevěděl jsem kolik té dívce bylo, možná šestnáct, nebyla plnoletá. A já jsem byl na území, které pro mne nebylo čitelné. Nevěděl jsem, jestli v domě někdo je, zda se do domu nevrátí její rodiče a co by tu viděli.
Její tělo mi naznačovalo proč jsme sami dva v koupelně. A já jsem v tu chvíli dostal strach, že bych měl udělat přesně to, co po mně chtěla.
Pravidla mi daly imperativ, že ne.
Šance kterou mi dala pominula, vyšli jsme z koupelny a vydali se spolu na další cestu uličkami Břevnova.
Jako spousta dalších kontaktů z diskusáku zůstala situace bez pointy a bez pokračování.
Je tohle život tak, jak se normálně lidem děje?

Související místa na mapě:

Jak jsem přestal růst Poslouchal jsem Mozarta Ta pro kterou jsem trpěl