Byla doba, kdy jsem se snažil seznamovat s dívkami, které byly ve věku kolem dvaadvaceti nebo o kousek víc. Psal jsem inzeráty a občas nějaká zareagovala. Když to pokračovalo dál než pár e-maily, tak jsem vyrazil na schůzku. Těch prvních schůzek bylo tolik, že si z nich nepamatuji prakticky nic. Ani jména, ani tváře, ani místa, ani pocity.
Teď napíšu o jedné, kterou si trochu vybavuji, ale spíš jen pro tu absurditu situace, ne pro to, zda se mi dívka líbila, nebo nelíbila.
Většinou jsem navrhoval že můžeme vyrazit na vycházku, nic náročného a bude to pořád v bezpečné zóně pro dívku, která mne vidí poprvé v životě. Takže když jsme vyrazili, pomalu jsme zkoušeli rozvést hovor.

Na obou stranách bylo opatrné ptaní i odpovídání. Za mne ale můžu přiznat, že po těch desítkách prvních schůzek absolvovaných na inzeráty jsem už byl zorientovaný co se asi tak bude dít. A taky jsem věděl několik tvrdě nabytých faktů, které mi to zrovna neusnadňovalo. Už mě to ani moc nedráždilo.
Věděl jsem, že slečna přichází s obrovskými očekáváními a pak si dělá dojem v prvních deseti vteřinách. A pak už zbytek večera se přesvědčuje, jestli je ten názor správný a hledá jakýkoliv signál, který by dojem narušil. Já jsem do toho jejího dojmu mohl zasadit jen mínusové body. Protože na začátku bylo to očekávání vysoké. Nedalo se to ovlivnit.

Nevěděl jsem jak s tím bojovat. Měl jsem k těm schůzkám čím dál tím podivnější přístup. Seznamovat jsem se chtěl, jen ten proces mi přišel pořád stejně nefungující.  Při prvním setkání jsem si záměrně žádný názor nedělal a věděl jsem, že první rande neznamená nic, protože to je jen zvědavost. Případné druhé rande je velmi podstatné a tam se dá všechno pokazit, co se nestihlo pokazit na tom prvním.
A já byl k těm dívkám hodně trpělivý a nechtěl jsem je soudit hned. Odhadoval jsem, jestli k tomu druhému někdy dojde.

Taky už jsem nevěděl co ještě na těch schůzkách o sobě říkat. Moje myšlenky se vzpíraly opakovat pořád dokola ty stejné věci. Zvlášť když to pak vedlo pomalu do ticha.

Tak ten večer na který si matně vzpomínám jsem to začal trochu jinak.  Bylo léto a noci byly docela teplé.
Nejdřív jsem si vzal do kapsy takovou žertovnou čepici, byla to plstěná zelená „pivní zátka“ . Tuhle suvenýrovou rekvizitu ženy nesnášely, protože byla takovou reprezantací mužské pivní kultury, v které se říká, že tomu co muže baví ženy nemůžou rozumět. Mužská síla skrz pivo.

U mě to ale nemělo ten kontext. chtěl jsem tím jen odlehčit situaci. Překvapit.  Ano, vyvolalo to rozpačité pocity.
Další rozpačité pocity vyvolaly témata, ke kterým jsem se rozpovídal.
Mluvení a zejména přílišné mluvení byla past, do které jsem se často chytil. Dívky se chtěly seznámit a tak se mě ostýchavě ptaly na různé věci. A já poctivě odpovídal a mluvil a mluvil a mluvil. Aby nebylo trapné ticho.  A ony jen mlčky zíraly.
Čím víc jsem žvanil, tím víc to bylo zamotané a nejednoznačné. Tak tím víc to bylo pro tu holku nesrozumitelné. A další moje mluvení to nijak nemohlo vylepšit. Spíš naopak.

Jednou jsem sám od sebe plynule přešel tématem na to, že každý chce o tom druhém slyšet ty pěkné vlastnosti. A tak se každý vykresluje v tom nejlepším úhlu a vypráví, jak je úžasný.  Já jsem rovnou začal, že klidně budu říkat o svých špatných vlastnostech. Že to bude mnohem pravdivější .
A tak jsem to říkal, trochu žertem. Ale čím víc to bylo zabalené do žertu, tak tím víc to bylo v jádru pravdivé. A ta slečna? Lapala po dechu a na moji výzvu ať se přidá, nebyla schopná říct o sobě ani jednu špatnou vlastnost. Nedala to. Nedivím se jí.

Ten večer se protáhl a nevím přesně čím to bylo, ale už jsem čekal, že se dívka způsobně rozloučí a bude konec. Jenže to nevypadalo, protože pořád ještě nebyl konec v povídání. A ona na mne pořád dělala dojem, že jí to zajímá. Nechtěla jít domů.  A tak jsem courali ulicemi Prahy a dělali okruhy a cikcak procházeli městem. Trvalo to nakonec do časných ranních hodin, kdy jsme se vyšplhali na vyhlídku parčíku Sacre Coeur a dívali se na vycházející slunce nad městem.
Byl jsem strašně vyčerpaný. Mluvením.

Ta schůzka co trvala celou noc, dopadla úplně stejně, jako desítky jiných, kratších schůzek.  Pokaždé jsem se pak pokoušel ozvat, ale nakonec tam od slečen zůstala nějaká úniková strategie, odmítnutí v lepším případě, nebo ticho v tom horším.

Plstěná čepice ve tvaru pivní zátky i tyhlety mluvící rande o všem a o ničem dávno zmizely v historii.