Příběhem tohoto okamžiku je moje životní zkušenost se žlučníkem. Nechce se mi rozepisovat všechny ty příčiny, průběhy  a souvislosti které vedly k tomu, že jsem nakonec musel na akutní operaci žlučníku. Součástí toho vývoje byl i nějaký vzorec domácí péče, která mi v tom opět nepomohla. Musel jsem tedy udělat zásadní rozhodnutí o svém těle, které mi umožnilo žít dál. Kdybych ho neudělal, jak by to dopadlo? Nikdo neví.
Lékaři byli profesionálové a možná mi zachránili život, možná to byla pro ně jen rutinní operace. Pravděpodobně obojí.

Už je tedy  „po všem“ ležím v nemocničním pokoji, zotavuji se z operace a mlčky trpím všechny ty vizity a nemocniční rituály. Jsem poslušný pacient.  Na pokoji se mnou leží další pacienti, s různými jinými pooperačními stavy.
Těch pár dní, co jsem tam nabíral sílu, jsem dobře pochopil, že zdraví je vzácné a stane se nejvzácnějším přesně v ten moment, kdy ho přestanete mít. Taková banalita, že?

A teď k pointě:
Vedle mne, na nemocničním lůžku, pod oknem, ležel pacient. Byl to starý muž, který byl vážně dlouhodobně nemocný. Celou jeho diagnozu nevím, ale to, co bylo patrné a co mi v krátkosti o něm řekli je, že mu selhávaly ledviny.  Takže ho pravidelně s lůžkem odváželi na dialýzu, měl diabetes, proto mu pravidelně píchali inzulín. Dále potíže se střevy, proto nemohl chodit na záchod a tak mu sestry pomáhaly s tím základním. Jeho hlasité tělesné zvuky dávaly najevo, že střeva prožívají každodenní problémy.
Špatně slyšel,  těžko se hýbal. Špatně se mu spalo a nemluvil zrovna srozumitelně.

Když jsme se na pokoji poprvé zaznamenali, pozdravil jsem ho.. a dál si ho nevšímal. Později jsem ho pozoroval a byl přítomný jeho bytí.
Každé ráno se probouzel s rituály zdravotních sester, které mu dávaly léky, pomáhaly žít. A on tedy každé ráno znovu žil. A šťastně. V jeho světě.  Usmíval se. Obrátil se na bok směrem k oknu a možná i z okna viděl kus nebe. Někdy si sám pro sebe povídal.  Někdy mu přivezli nějaké denní noviny, které nečetl, jen si prohlížel obrázky.

Co jsem ale z něj dostával, byla ta radost ze života. To jediné v něm zbylo v pořádku. Radost v těle, které bylo všechno možné, jen ne zdravé. A on se přesto usmíval, možná nepříliš přítomně. Jeho duše se usmívala.

A já ho obdivoval v tom jeho životním nastavení.
Za pár dní jsem se v letmých pohledech mezi námi pacienty na něj taky usmíval. Nahlas, aby mě slyšel,  jsem mu přál dobré ráno.

Přišli tam za ním nějací jeho příbuzní, chvilku se s ním bavili. Přinesli mu ovoce… pokoušeli s ním prohodit pár slov.   Říkali mi, že ten muž je v nemocniční péči už mnoho let. Že ležel na různých odděleních, převáželi ho do různých nemocnic podle toho, jakou nezbytnou péči potřeboval. Nemluvili mnoho, říkali to jako životní diagnozu. Nevím přesně jaký osobní vztah k němu měli. Nevím, jestli tam za ním chodili z lásky, nebo už jen z povinnosti.

A pak zase odešli.
Za pár dní jsem z nemocnice odešel i já. Ten muž mi ale stačil předat něco důležitého. A proto na něj mám tuhle vzpomínku.