Přes blogy jsem poznal různé lidi a někdy to bylo k něčemu, jindy k ničemu.
Na svůj tinnitus jsem hledal různé způsoby jak ho léčit, žádný z nich nebyl úspěšný.  Byla mi nabídnuta i audioterapie. Nevěděl jsem co přesně audioterapie znamená. Tak jsem ji šel objevit.

Na audioterapii jsem docházel do jedné soukromé vilky v Praze. Pro terpaeutickou seanci byl potřeba klid, samostatná místnost a taky speciální přístrojek. Tím se dala změřit intenzita mého ušního pískotu a frekvence na kterou je naladěný.
S tím přístrojkem jsem měl pocit, že je na pomezí lékařské vědy a čiročirého šarlatánství. Ale přesto jsem na audioterapii chodil.
Když se zaklaply dveře a spočinul jsem v místnosti v podivuhodně zašlým interierem, sedl jsem si do hlubokého křesla a nasadil sluchátka. Seděl jsem sám.  Do sluchátek mi pan terapeut pouštěl mozartovu hudbu.
Byla krásná.
Je krásná.
Jen si představte, že tu hudbu poslouchte desítky minut pořád dokola.
A ty seance jsou časté, chodil jsem na ně několikrát týdně.
Pokaždé se to odehrávalo stejně a pokaždé jsem ve sluchátkích slyšel stejnou mozartovu hudbu.
Bylo to otázka mozkového programování… ale na můj stav s tinitem to nemělo žádný vliv.
Byl jsem nekonečně trpělivý. Přesto poslouchat sebekrásnější hudbu pořád dokola je nakonec očitec.
Ale chodil jsem tam.
Na přístrojku jsme zjistili, že můj sluch je tak jemný, že zaznamená i zvuky, které ostatní lidé běžně neslyší…
ok.. co s touhle informací dělat?
Nic.

Možná mi došlo, kolikrát v životě jsem se dostal do nechtěných situací, do přítomnosti, kde jsem neměl být a raději neslyšet, co jsem náhodně zaslechl. Ale za to moje uši ani tinnitus nemohly.

Související místa na mapě:

Eva pro kterou jsem trpěl