Tady jsem kdysi dávno vystoupil z vlaku a vyrazil směrem vojenský prostor.  Na návsi tenkrát bývala prodejna smíšeného zboží, kde se zastavil čas…

Můj víkendový výlet začal nástupem do motoráčku v Krumlově. Byl jsem vybaven na přespání v přírodě, takže plán byl jasný. Po celodenní túře přírodou si postavit stan, přespat. A druhý den vyrazit zpátky.
Dnes už bych tu pokutu za tohle neriskoval.

Vystoupil jsem z vlaku na nádraží v Polné. Přesně v tu chvíli, co se vlak rozjížděl, jsem zaznamenal první komplikaci.
V kupé vlaku u okna jsem si totiž odložil velkou 2l PET lahev pitné vody. No a jak byla lahev průhledná, tak jsem si ji v tom shonu při vystupování nevšiml a ve vlaku zapomněl.
Co to znamená? No že nemám pro následující dva dny nic k pití. V Polné nikde nic, byl pátek odpoledne, takže úplně bez šance.
No, měl jsem ešus a vařič, takže jsem to risknul a rozhodl se, že najdu vodu v přírodě a převařím ji. Jinak bych se musel vrátit zpátky do civilizace a to by úplně změnilo časový plán.
Takže jsem vyrazil směr prostor bez vody.

A jak to pokračovalo?
Pevným krokem v kožených botách jsem vykročil směr vojenský prostor a bylo mi dobře. Věděl jsem že se tam nesmí, ale sázel jsem na to, že tu okolo fakt nikdo není. Po louce a kolem rybník s rákosím se šlo dobře, pak jsem uhnul na lesní cestu.
Místy bylo vidět, že jsem „jinde“ než je běžné. Některé detaily prostředí mi ukazovaly, že se tu zastavil čas. A tak jsem třeba viděl u cesty složenou fůru nařezaných klád. Jenže ty klády tam ležely asi dost dlouho, protože byly kompletně shnilé.
Kousek dál jsem objevil v hustém lese zbytky kamenných zdí. Nějaké domy ze zaniklé vsi, nebo samoty. Když jsem viděl, jak uprostřed rozvlin starého domu rostou opravdu silné vzrostlé stromy, došlo mi že tady už příroda zůstala natrvalo.

No, ale byl pomalu čas začít hledat nějaký ten nocleh. Tak se trochu rozhlížím po lese a zároveň přemýšlím, abych nebyl moc na očích, aby mě někdo po ránu neobjevil.  Telefonní signál tu nebyl, světla pomalu ubývalo. Musel jsem to rozhodnout.
Tak jsem došel do takového řídkého lesa trochu na kopečku. Hned vedle tu byly široké mělké zákopy. Pro tanky. Ale už dlouho nepoužívané.
Sundal jsem batoh, vybalil stan, a udělal improvizované ohniště tak, aby bylo bezpečné. No a začal jsem přemýšlet co dál, .. oheň.. k večeři chleba a konzervu. Čaj nebude. leda by napršelo. Okej.
Jdu kousek za stromy pro klacky na zátop… a koukám. U jednoho smrku  leží úplně obyčejná, PET lahev plná vody.
… hele… no neke. Ta lahev tam byla opřená jako kdyby mi jí tam někdo nachystal. Kouknu, byla s neporušeným víčkem. Takže pokud tam neležela zrovna roky, tak by se v pohodě dala pít.
Lahev jsem vzal a koukám kolem, jestli tu není ještě něco. A hlavně, jestli se mi to nezdá.
Jako, být uprostřed ničeho, kde kilometry na všechny strany je jen les bez lidí… a já přijdu zrovna sem a tohle na mě čeká? Dobře. V tu chvíli jsem uvěřil, že Bůh se na mně dívá. A vesmír se slitoval.
Poděkoval jsem. A začal rychle sbírat klacky, abych si mohl přes setměním uvařit polévku z pytlíku a z té vody.
Chutnala skvěle. Spát jsem šel už za tmy a poslouchal noční zvuky.

Ráno jsem sbalil stan, uklidil po sobě a vydal se z kopečka dolů.. Na lesních cestách se vyhýbal kalužím, občas jsem viděl po zemi poházené nábojnice ze samopalu… A když jsem vycházel na paseku, potkal jsem divoká prasata, která jsem nechal přeběhnout. Snad si mne ani nevšimly.
Ten výlet byl pro mne v těch detailech hluboký. A přesto že na počet zážitků nebyl tak bohatý, to důležitý jsem si odnášel s sebou. Byl jsem tu – a byl jsem přijat.

Někdy v té době ve mně uzrálo, že bych tu v Jižních Čechách chtěl žít.