Pivní zahrádka s pracanty
Když jsem rozjížděl diskusní skupinu pro práci u filmu, chtěl jsem se s těmi lidmi potkat osobně. Porozumět jim. Naslouchat jim. Dávalo mi smysl abychom se viděli naživo. Bylo to důležitý pro mně a věřil jsem že i pro ně.
Později jsem pochopil, že oni to vidí jinak.
Ale nepředbíhejme.
Navrhl jsem sraz na Letné, tam co je kiosek s pivem a klobásami a sedí se pod stromy. Netušil jsem kolik na moje pozvání přijde lidí. Když jsem se ptal obsluhy jestli si můžeme zabrat nějaký stůl… zeptal se chlapík, kolik asi tak čekám lidí. Jenže já měl ve skupině desítky tisíc členů a nevěděl kolik se rozhodne přijít. Řekl jsem mu tak 50-80 lidí? Ten chlapík nevěřil svým uším.
Nakonec jsem žádný stůl nerezervoval a nechal to osudu, jak se vyvine.
Na sraz přišlo možná tak deset lidí a sedli jsem si k jednomu stolu. Přišli spíš ze zvědavosti a to bylo ok, s tím se počítalo. Pak přicházeli další. A někteří zase odcházeli. Takže nakonec když to odhadnu, tak se nás u jednoho stolu vystřídalo docela dost.
Dobré bylo, že si mě někteří začali pamatovat a taky mě trochu respektovali. Už jsem nebyl jen internetový diskutér. Byl jsem tam s nimi osobně.
Budoval jsem kromě pracantů i několik dalších profesních a diskusních skupin. Všude jsem tomu dával hodně. Chtěl jsem aby si lidi povídali. Přesto jsem nedokázal dýchat s nimi. Protože jsem si představoval jiný způsob sdílení společného prostoru, než si představovali oni.
A facebook to důležité likvidoval a to povrchní podporoval.
Když jsem v roce 2026 svůj facebookový účet smazal, opustil jsem tím nejmíň 15 let budování identity na té síti. Za tu dobu jsem se naučil hodně, ale taky jsem ztratil hodně víry že to k něčemu je.
Proto jsem musel nakonec ze všech skupin odejít.
Neomlouvat se. Nevysvětlovat.
Jen zmizet.
