Ája byla kolegyňka v práci, kde jsem zrovna končil. Věděl jsem, že mě z práce vyhodí a už jsem s tím ani nechtěl nic dělat.
Pozvala mne k sobě domů na návštěvu, možná jako symbolické rozloučení. Možná v tom byla jiná pracovní záminka, ale to stejně nebylo důležité. Přijel jsem metrem na Skalku a přivítala mne ve svém mikrobytečku.  Uvařila k večeři skvělou polévku a pak už jsme se věnovali sobě navzájem.
Bylo to kolegiální a přátelské povídání, akorát to začínalo být víc a víc osobní.

Už nevím jak mne to napadlo, přinesl jsem jí dvě malá peříčka od sojky, ta modrá, překrásná. A když jsme byli k sobě blízko, položil jsem ta peříčka na její obočí a vytvořil jí tak „z ničeho“ nový pocit. Že je krásnější, než je. Když holce udělá muž pocit, že je královnou, přijme ho. Pro tu chvíli. Opájí se jím.
Těšilo mne že ten pocit měla. A tak jsem se pokoušel foťákem ta pírka nad jejíma očima vyfotit. Královna v tu chvíli byla modelkou. Smála se. Zářily jí oči.

Večer se protáhl. Věděl jsem, že bych měl jít, nebo zůstat. Nakonec jsem zůstal a Ája s tím byla v pohodě, že přespím u ní do rána. Lehli jsme si na její postel a i přesto, že celý večer jsem byl tak blízko ní, nebylo to mezi námi ještě rozdané. Protože tu byly souvislosti.
Ája, pokud jsem dobře věděl, byla trochu tajenou přítelkyní člověka, který se měl později stát mým nadřízeným. Znal jsem ho – a lidsky jsme si docela sedli. To bylo dobré.  Byl jsem jaksi nechtěně v síti vztahů mezi nimi… vztahů osobních i pracovních. A v těch jsem se pokaždé špatně orientoval. Udělat tedy něco, co by mohlo komplikovat všechno všem, se mi nechtělo.

Proto jsem při usínání popřál Áje dobrou noc. Ani ona nenaznačovala, co by mohlo mezi námi proběhnout. Byl jsem v nečitelném terénu, kde bych jako chlap měl jasně vědět. A já věděl až moc a proto to pro mne nebylo tak jasné.
Když se ráno Ája probouzela, tak pod peřinou se u mně i u ní něco pohnulo. Chvíli jsem měl dojem, že čeká.  Že tu jsme spolu. Zkoumal jsem terén. Dotýkal se opatrně a ona neuhýbala, ani nešla vstříc, nechtěla. Nešlo to dál.  Proto jsem ji jen lehce pohladil na nejněžnějším místě. Pak vstal a oblékl se.

Tohle se nemá komentovat, to se má žít. V tu chvíli jsem cítil svůj boj. Že tu odpovědnost k činu nesu jen já, že ona by se jí zbavila… ve chvíli, kdy je chlap nejzranitelnější, by řekla: „Uvědomuješ si, co jsi udělal??“ Tohle je pro mne těžký co si nesu odjinud. A co pak udělá to, že mizím, kdy jiní právě vstupují dovnitř.