A zase to byla jiná parta a zase to byl společný Silvestr.  Je to pochopitelné. Tento den je jeden z mála, kdy se dá skupinově něco naplánovat a zároveň to není příliš složitá záležitost.  Je to prostě furt stejné zadání, měnící se jen lehce podle možností a schopností té-které party. Setkat se někde, společně oslavit půlnoc, druhý den zase domů.

Tahle parta byla docela obyčejná, objednali jsme si tedy nějakou chalupu ve Středních Čechách.  Žádný bohatý program ale nebyl v plánu. Po ubytování v chalupě jsme se šli projít ven do okolí, byl tam sníh, ale sportovat se na něm moc nedalo. Procházka tedy skončila brzkým návratem do chaty, do tepla.

Uvnitř jsme se chystali na večer, tedy znamenalo to mít zatopeno v kamnech, na stole jsem měli dostatek jídla a pití, taky různé společenské hry. Ty jsme hráli… povídali… a jedna z nejdůležitějších společenských her byla na párování kluk-holka. Tím myslím reálně v životě, nebyla to desková hra.
Nějaké vztahy si už partička přivezla z internetu, kde se mezi sebou dlouho znali a tady se jen vynořovaly na světlo. Znal jsem ty ID-čka taky, ale ne moc hluboce, prostě jsem byl ve skupině jako člen. Ale jako kluk jsem viděl, že jsou mezi námi slečny, které byly přitažlivé určitě pro každého kluka. O ty v partě vždycky šlo především.  A právě ony měly vždy nejvíc jasno, s kým se chtějí přátelit blíž.

Z celého večera nemám žádné podrobné vzpomínky, proběhl převážně jako stolní společnost, která postupně únavou odpadávala. Spaní jsme měli vyřešené v místnosti na zemi na karimatkách, kde jsme se poskládali do spacáků vedle sebe.
A to, co si pamatuju bylo, jak právě v tu chvíli ukládání ke spánku vzniklo jedné slečně a jednomu mladíkovi intimní přátelství, z kterého se jim později stalo manželství. Ten pocit, když jsi s nimi v jedné místnosti a vidíš co ostatní nepostřehli, vydržel dlouho.

Později, v Praze… úplně náhodou jsem tuto dvojici vídal v metru, už dávno žijící jako partneři. Z mladých šťavnatých milenců se stali postupně unavenějšími a ustaranejšími partnery, pak rodiči. A pak už jsem vídal jen toho muže, z kterého se mezitím stal jakýsi velmi expertní odborník na IT.

Takhle vlastně probíhá život. Jak jinak by měl probíhat? Přesně takhle. A třeba jsou šťastní. A třeba nejsou tak šťastní, ale nejde jinak. Přesně takhle ty životy lidem probíhají. Začnou náhodně někde ve společném spacáku… a za pár desítek let se ten příběh uzavře. Pokud za tu dobu stihnou vychovat děti, tak se jim podařilo vše, co je na tomhle světě důležitý.
Nic jiného důležitý není. A když jsem v metru viděl jejich tváře, pokaždé jsem si to připomněl a hluboce respektoval.