Psával jsem inzeráty na seznámení. A také jsem odepisoval na inzeráty.  A pak, když ženy odpovídaly a šlo to, jsem se s nimi setkával na schůzkách. S jednou dívkou jsem si psal velmi milé a citově bohaté psaní.. A zároveň jsem věděl, že to nejde protahovat do nekonečna. Ona nespěchala se představit. Netušil jsem jaká je, jak vypadá.  Pozval jsem ji tedy do čajovny na schůzku.

Do čajovny přišla dívka, spíše žena, která byla poněkud mimo mé představy. Měla nadváhu, takže já jako štíhlý mladík jsem se vedle ní ztrácel. Její povaha byla opravdu milá, ale zároveň její životní témata i přístupy byly takové jednodušší. Žila prostý život a tak ani nedokázala dosáhnout někam, kam povahou nepatřila.

Já jsem ji ale nechtěl hned na první schůzce odmítnout. Cítil jsem že i přes tak výrazný rozdíl mezi námi bych měl dát šanci jí i sobě. A tak jsem tu šanci dával. Viděli jsme se znovu,.. a potřetí mne pozvala k sobě do svého domova. Bydlela na sídlišti v malém bytečku. Se svým pejskem.
Z pozvání už bylo jasné, jak se večer vyvine a jak bude moje návštěva pokračovat. Zůstal jsem u ní dlouho do večera a noc strávil s ní. Bylo to tak zvláštní právě pro tak velký rozdíl v našich tělech, které měly společnou touhu, ale různé možnosti.

Byl jsem nesvůj ještě z jedné věci. Při našem milování byl přítomný její pejsek, kterého měla všude kolem sebe. Byl na ní závislý. Nemohla ho ani na chvíli opustit, nebo ho zavřít do jiné místnosti. A tak chtěl být pejsek s námi a já měl pocit, že ta intimní chvíle není pro mne taková, jakou bych si přál.

Pak přišlo  ráno. Položila mi otázku, na kterou existuje jen jediná odpověď, kterou ženy chtějí slyšet. „Miluješ mě?“ .. došlo mi, že musím říct ano a ještě to říct bez zaváhání. I vteřinové zamyšlení z té odpovědi dělá něco naprosto nepřijatelného.

Její otázka možná nebyla špatně. Byla jen zbytečná. Myslím,  že od ní přišla  v době, kdy jsem na ní nemohl mít odpověď. A s vědomím jak jsem ji odpověděl, jsem se nakonec později omluvil a rozešli jsme se.