Bylo to na akci branného kurzu, celá skupina ze školy daleko za Prahou, dvoudenní akce, kde se spalo v chatkách rekreačního areálu.
Vlastně jsem nikdy nebyl vyloženě sportovní typ.
Nedělalo mi potíže být venku, hrát nějaké hry… ale sám od sebe jsem je zrovna nevyhledával. Kolektivní hry taky ne.
Zato orienťák, to vypadalo docela zajímavě. Trochu bojovka… nějaké  plnění úkolů, pohyb v terénu. Něco, kde jsem viděl vyrovnané šance. Protože to nebylo předem vyhrané fyzicky zdatnými, nebo natrénovanými borci.

Tak závod přichystali, rozdali čísla na dresy a lístky kam jsme si psali poznámky nebo dávali razítka.
Na startu nás po pravidelných intervalech vypouštěli k prvním kontrolním stanovištím. Okolo byl les, louky, potok, houští, pole, prostě od všeho něco.
Sem tam nějaké značky nebo fáborky, ale především v ruce buzola, kartička.
Tak běžím … a zatim mi to přijde docela jasný. Tady po louce k potoku, přeskočit potok, zas do kopce lesem k prvnímu razítku. Bylo schované v pařezu.  Pak nějaké střílení vzduchovkou na terč. A pak už běh do terénu.
Kromě mě se v terénu pohybují další závodníci. Někteří vypadají zoufale. Tak se bezradně zastavují a škrábou se do strmého jedličnatého lesa. Já celkem na jistotu dobíhám k dalšímu stanovišti, čtu další instrukce a běžím dál.  Míjím někoho a celkem v pohodě pokračuji.

Takle to jde skoro celý závod. Závěr je trochu komplikovaný, ale ne pro mně. Já už mám skoro všechny stanoviště, ale na trati potkávám běžce, kteří jsou na pokraji psychického vyčerpání. Zabloudili. Nemají skoro žádné stanoviště a kolem nich se vyskytují checkpointy, které ale nejsou pro ně. V závodě je tedy nemohou použít.
Tak se zastavuji a ptám se, co se děje. Koukáme do papírů, začínam s nimi kroužit po okolním lese a hledáme kde by mohly být. Pak něco najdeme, soutěžící se chytnou své trasy… a vyrazí dál.. Opačným směrem. Jejich trasa byla totiž záměrně od cíle ke startu, aby se v lese nedělaly hloučky.
Já se zas rozbíhám abych dohledal poslední zastavení… Mám to. A tak už jen volným klusem přibíhám do cíle v táboře, aby mi změřili čas.
Doběhl jsem, ale nijak extra pocit tedy nemám. Však jsem nedělal žádný výkon na krev a ještě jsen tam kroužil po lese kvůli tomu hledání.
Dobíhají ostatní, často zdrchanější a s chybějícími kontrolními stanovišti na svém papíře. To jsou pak trestné minuty.
Všichni čekáme na vyhlášení vítězů.
Vyhlašování jde od konce, tak to bude pro celou bandu chvíli trvat. Stojíme, čekáme… posloucháme kdy uslyšíme vlastní jméno.
Moje jméno nikde. Tak stojím a už mi to je divné. Asi jsem jim vypadl z evidence? Nebo mě vyřadili pro něco?
Stojim a už se blíží konec a moje jméno pořád nezaznělo. Pak hlásí diplomové pozice. A říkají první místa… A pak… Mě.
Cože? Jako že jsem první? Docházím si pro diplom úplně překvapený a pak koukám na výsledkovou listinu s časy.
Můj čas je tam s výrazným náskokem a ty další pak následují s různými penaltami.
Byl jsem nejlepší. Jen proto, že jsem proběhl nejvíc stanovišť a moc jsem nebloudil. Nebylo to o rychlosti, bylo to o orientaci.

Tak tohle jsem nečekal. Cítil jsem, že si to nezasloužím. Vždyť jsem nebyl nijak trénovaný. Jen jsem opakoval jak jsme jako děti dělali bojovky v lese.

Druhá nečekaná situace přišla večer, kdy byla společná diskotéka.
Každá druhá holka co tu byla, se mnou chtěla tančit! Bylo to neuvěřitelný. Byl jsem středem pozornosti těch holek. Ani nevěděly jak se jmenuju, ale chtěly tančit s vítězem orienťáku.

Nic dalšího v karieře sportovce nevyplynulo, žádný další orientační běh už jsem na škole i mimo ni neběžel.