Byla to doba, kdy současný internet pro psaní nestačil nově přicházejícímu internetu,  který nabízel sdílení. Jinými slovy staré blogovací platformy přestávaly stačit v možnostech. Lidé kteří se chtěli na síti bavit mezi sebou intenzívněji, přecházeli na facebook.
Měl jsem ještě naději, že blogy přežijí. A taky nápad. Myšlenku. S tou myšlenkou jsem potřeboval přijít za někým, kdo by ji dokázal podpořit.
Nakonec jsem se přes e-mail dohodl, že se potkám s člověkem, který byl hlavním mecenášem blogovací platformy.
Chtěl jsem mu vysvětlit, že blogy mají smysl i dnes. Jen je potřeba do nich přivést systém odměn blogerům, aby to nebyl jen blogový portál s náklady a žádnými příjmy.

Chtěl jsem vidět toho člověka osobně. Svolil tedy a řekl že se potkáme v Táboře.
Dojel jsem autobusem z Prahy na autobusové nádraží do Tábora. A tam mne vyzvedl a já čekal, že si půjdeme sednout do nějaké restaurace a tam u oběda si řekneme to podstatné.
Překvapil mne. Pozval mne do svého domu a nabídl mi domácí oběd, který vařila jeho maminka.
Seděli jsme v prázdném domě, který byl pěkně ale zároveň střídmě vybavený. Posadil mne nejdřív do „čekací místnosti pro hosty“ kde viselo několik velkých obrazů. Snad aby si hosté udělali první dojem.

Vyřídil si pár věcí a pak mne pozval dál, do haly. Přinesl jídlo a bylo moc dobré. Domácí masová roláda se šťouchanými brambory.
Hej! Já si fakt pamatuju co jsem jedl před dvaceti lety?
Při jídle jsme si povídali naprosto jako rovný s rovným. Vyprávěl mi o svém otci, který byl úspěšným konstruktérem a vynálezcem. A díky vynalézavosti a šikovnosti dokázal otec vynalézt jednu drobnou, ale důležitou součástku. Čidlo. Patentoval si ten objev.

A díky tomuto vynálezu a patentu pak pracoval na jeho uplatnění. Později předal své celoživotní dílo svému synovi (to byl ten který mne pozval na oběd). Syn tedy navázal na životní práci otce, už nebyl vynálezcem, ale stal se obchodníkem, který vedl firmu co tento patent a výrobu čidel řídil a prodával do světa. To byla vlastně neméně důležitá  věc. Co jinak s patentem, který je nevyužitý?

No a tak jsem pochopil že tento na pohled obyčejný a skromný člověk, je vlastně velmi úspěšný. Pravděpodobně milionář, dnes jistě už miliardář.
Jeho dosavadní mecenášství v podpoře internetových blogů mu dávala smysl v rámci jiné podpory vzdělávání seniorů. A postupem času se to ale překlopilo úplně jinam.

Dohodli jsme se, že se pokusíme naposledy sehnat investora a blogování zachránit. Když investora nebo kupce neseženeme, tak se nedá nic dělat a portál už dál nemá smysl aby žil.
Zkoušeli jsme to pak asi rok. Psali jsme si, zda se něco podařilo, nebo ne.
Nepodařilo.  Mezitím velké mediální domy rozjely vlastní blogy, kterými přetáhly dosud nezávislé blogery pod svá křídla. Mediální domy z nich potřebovali jediné. Pozornost čtenářů. A ukradli si to nejcennější co blogger měl – jeho identitu a nezávislost.

Ale jako setkání s člověkem, to bylo velmi cenné.  Uvědomil jsem si, že díky lidem jako je on, se může svět i trochu měnit k lepšímu. Byl mi příkladem do budoucnosti.