Tohle je můj autentický zážitek který jsem vyprávěl na internetu. A proto je napsaný tak, jak je napsaný.

To jdu takhle jednou od zubaře, plný nevšedních zážitků v hubě. Abych se uklidnil, chodím se dívat do obchodu se zvířátky a nakukuji do akvárií, terárií, klecí a kotců. Jak tak procházím kolem obchodů, blízko je prodejna značkového oblečení Bushman. Nevim co mě to napadlo a vstoupil jsem dovnitř.

Ten den tam zřejmě nebylo narváno, takže náhodná návštěva týpka vzhledu ošuntělého výstředního milionáře prodavačky zaujala. Byly v přesile a zorničky se jim zableskly v očekávání, že si jdu něco koupit. Ale to já jsem ani nechtěl, ani nemohl, nemaje hotovosti. V tom okamžiku jsem si uvědomil, že je pozdě a já nemohu zbaběle uprchnout.

Takže jsem nasadil plán B. Z pomalého courání jsem přešel do rázného, pevného kroku a vykračoval mezi regály s košilemi. Nalevo kalhoty, napravo vesty, pak trička. Znaleckým okem tvrdého muže jsem prohlížel a hodnotil materiál, barvu, nitě a švy.. zkoušel pevnost a nahlížel skrz plátno proti světlu. Prodavačky přicupitaly blíže a nesměle se zeptaly co bych si přál. Já na to suverénně vyřkl, že chci kalhoty. (Vůbec žádné jsem nechtěl) V mém hlasu nesměl být ani záchvěv nejistoty, čišela ze mne tvrdost srovnatelná s diamantovými zuby Kanye Westa. Děvčata se lehce tetelila a jala se poukazovat kde asi by kalhoty mohly být. V mé tváři bylo vytesáno odhodlání pořídit jen tu nejvyšší kvalitu, nebudu přeci kupovat žádný šunt. Tak jsem tedy procházel mezi oblečením a prodavačky v patách. Viděly ve mne konečně řádného muže, který právě teď, než se vydá na druhý konec zeměkoule spasit svět, potřebuje nakoupit v jejich obchodu značkový drek.

Já zas viděl že jsem v pasti. Čím víc jsem vytvářel dojem Chucka Norrise, tím více za mnou děvčata cupitala s očekáváním tučného zisku. Potřeboval jsem vymyslet jak z krámu vypadnout. Hrozilo, že si budu muset kalhoty i vyzkoušet!

Začal jsem dělat dojmy zkušeného, který má bohužel jen špatné zkušenosti, předchozí oblečení nevydrželo mé náročné expedice, byl jsem tedy zklamán. Prodavačky nasadily chápavé a zaujaté kukuče.. a já nesměl slevit ze své hry na tvrďase. Vybral jsem si nějaké kalhoty a začal je zkoumat… Tyhle nuzné a předražené kalhoty nemohly obstát v mém krutém hodnocení. Ptal jsem se na velikost, šití, zesílení, impregnaci proti vodě, kapsy… Slečny už nevěděly co ještě říct a tak jsem zasadil poslední ránu, po které jsem věděl, že nebudu uspokojen a z obchodu odejdu.
„Takže něco jako toto by mohlo přijít v úvahu. A máte je doufám i kožené?“ Pochopitelně že neměly, začaly blekotat něco že tato kolekce určitě kůži nemá, ale že se zeptají na centrále.. a to bylo moje vítězství.

Nasadil jsem zklamaný pohled truchlivého Boha. Zbývalo udělat pevné rozhodnutí. „Potřebuji celokožené kalhoty, ne plátno, které se po týdnu roztrhne“ Slečny právě prožívaly vnitřní souboj dvou protichůdných emocí. Obdivovaly iluzi akéhosi Pampaliniho a zároveň je sralo, že mi nic neprodají. S viditelným zklamáním jsem se obrátil, udělal pauzu a gentlemanským způsobem jsem hlasitě a s pohledem z očí do očí poděkoval za jejich asistenci. Vykročil jsem k východu a ještě pár metrů pochodoval vojenským krokem pryč. Pak teprve jsem zpomalil a přešel do své stabilní neviditelnosti.
Tato návštěva byla má poslední a do obchodu pravděpodobně už nikdy nepáchnu!