Jana věděla, že nově bydlím v pronájmu na kraji města a že moje bydlení je skromné. Cítil jsem, že ji nemůžu předvést životní styl alespoň takový, jaký ona momentálně žila. Měla byt, stabilní práci, díky které se mohla věnovat svému velkému a docela nákladnému „koníčku“. Já jsem byl tou dobou živnostník, který se na trhu práce neuměl moc prosadit. Žil jsem s minimálními příjmy.

Ale to, co jsem s Janou plně několik let sdílel, bylo přátelství. Choval jsem se k ní jak jsem nejlíp dokázal a věřil jsem, že má ke mně důvěru.  Ona mi tu přátelskost dávala tak, že jsem mohl být blízko v jejím volném čase, kdy byla u koně.

Už nevím jak nás to napadlo, zval jsem jí ať se přijede podívat kde bydlím. Nakonec jsme ten čas našli. Přijela až k večeru. Přivezla trochu jídla a pak jsem navrhl, že se můžeme dívat na film.
Amélie z Monmartru.

Měl jsem doma jen jednu obyčejnou postel a na tu jsme si lehli oblečení, vedle sebe. Blízko, tak blízko. Film běžel a já ho moc nevnímal. Ve mně se promítal úplně jiný scénář. Byl jsem z toho vzrušený a přitom jsem se bál to dát jakkoliv najevo. Jana ležela tady na pohovce a dívala se se mnou na film.

Ve mně to křičelo, že bych tak moc chtěl se přestat dívat na film a být jí ještě blíž. Druhý křik byl hlasitější, že tohle přece absolutně nesmím udělat, protože bych překročil něco, co bylo pro mne posvátný. Byla zadaná! O svém příteli mi občas vyprávěla, byl jejím skutečným partnerem.  A proti tomu já byl jen internetový kamarád. Tohle bylo pro mne tak přesná informace, která nemá jinou interpretaci. Moje sebekontrola tedy byla absolutní. Nechtěl jsem ztratit důvěru tím, že bych udělal něco proti její vůli.  Věděl jsem že ztratit všechno můžu jen jednou. A to jsem nechtěl.

Mlčky jsme dokoukali film. Jana se zvedla, řekli jsme si že to byl fajn večer a ona pak vyrazila autem domů. byla to návštěva dvou dobrých přátel, kteří se spolu dívali na film.
Uvědomil jsem si až potom, že na ten večer byla lehce nalíčená a vzala si náušnice, které běžně nenosila. Došlo mi příliš pozdě, co takový detail vlastně ten večer znamenal.

Za nějaký čas navrhla, že si doma koupili novou pohovku a že by mi přivezla tu starou, abych neměl jen tu obyčejnou postel. Bylo to hezké gesto, u kterého jsem chápal i jeho druhý, jemný náznak, … Pohovka by mohla být příjemnější pro návštěvy, lepší než postel pro jednoho muže.

Pohovku mi dovezla.  Nikdy později jsem jí už k návštěvám nevyužil. Když jsem se musel odstěhovat, nakonec jsme pohovku rozebrali a odvezli do sběrného dvora.

Po mnoha letech s jistotou vím, že jsem ztratil právě to, o co jsem se nejvíc bál.
Smějte se, borci.