V práci jsme měli fakturantku Katku a já měl na začátku pocit, že to je „ona“… dívka, která má všechno co hledám. Byla zároveň i trochu nedokonalá, ale zároveň i dívčím způsobem jemná,  tajemná a křehká. To vše jsem na ní měl rád.
Náš pracovní kontakt se nějak vyvíjel a bohužel ne zrovna tak, jak by mohl.

Ty detaily teď nechci psát, nenašel bych ty slova a věty tak, aby to vyznělo přesně jak chci. Přeskočím tedy a zastavím se v době, kdy Katka byla ke mně už méně vstřícná, ale pořád to nějak „držela“ v korektní neurčitosti. A to bylo to nejmíň srozumitelné.

Řekl jsem si, že jí nabídnu, aby mne viděla i jinak.. mimo práci. Reálně ale bylo málo situací, které by mi samotnému vyhovovaly a zároveň by mohly být i trochu příjemné pro ní.
Nakonec jsem takovou situaci měl. Tedy ne já. Byla to pozvánka na kančí hody kamarádů mého bráchy. Kamarádi byli myslivci a tak měli k dispozici zvěřinu, ze které se chystali uvařit spoustu jídla. A my byli pozvaní na hostinu.

Říkal jsem si, že by to Katce mohlo přijít zajímavé, jen je potřeba netlačit a dát jí to vědět včas, aby sama rozhodla jestli chce, nebo ne.
Tak jsem jí to jednou v práci řekl, prostě jako pozvánku, že se tam těším a že může jít se mnou. Ona na to jako že ani jo ani ne, prostě není si jistá.
To jsem přesně čekal. Takže za další týden jsem jí to zase zopakoval, opět bez tlaku, jen jako možnost. Dal sem jí info, že tam není nic nutného, že kdykoliv bude chtít, že může odejít, není to spojené s žádným přespáním ani věcmi které neví jak by dopadly.
Její reakce zase stejná:  ani jo, ani ne, neví… možná i jo, ale …
Zase jsem to nehodnotil ani neuzavíral.
Před akcí jsem jí to řekl potřetí, že tam jedu tak jako tak, a že od toho není potřeba nic víc čekat, ale kdyby tam chtěla přijet, tak mi tím tu akci o dost vylepší a nemusí mít obavy o nic.
A ona že možná… ale nic neslibuje.
Já měl pocit, že jsem udělal maximum co šlo, pozvání jsem už dál nerozmazával. Ani já z jejího vyjádření absolutně nevěděl, jak se rozhodne a co se stane. Představoval jsem si nejlepší a počítal s nejhorším. Nakonec jsem tam jel vlastně jen kvůli ní, o kančí guláš až tak nešlo.

Akce se konala  (ostatně jako vždycky!!) Někde mimo běžnou civilizaci. Ti kamarádi co ji pořádali běžně jezdí všude svými auty, tak takové okolnosti neřeší. Zároveň se rádi nalejvají, takže kombinace řízení a alkoholu má vždy toto řešení: Někam dojedou, pijí alkohol, na místě se vyspí do druhého dne, pak terpve jim akce končí. Jiný scénář neexistuje.

Já na místo akce jel z Bohnic příměstským autobusem. (Katce jsem dal přesné instrukce kudy, kdyby náhodou přijela) a autobus mne dovezl s docela velkou časovou rezervou na kraj obce. Líp to vymyslet nešlo, když tam autobusy jezdí jednou za dvě hodiny.

Tak jsem vystoupil.. A kdybych dorazil na místo, byl bych tam spolehlivě první. Protože kamarádi běžně umí jezdit pozdě a nepřijde jim to divné, je to u nich spíš běžné.
Stál jsem tedy u silnice a už v tu chvíli měl náladu spíš rozrušenou, než do pohody. Byl jsem meziprostoru. Mam stát u krajnice hodinu? To se radši půjdu projít někam.
Ale ta vesnice byla hodně nevlídný místo, kde byly jen soukromé parcely a silnice. Tak kousek jdu, až dojdu do takového nevzhledného remízku, kam zahrádkáři vyvážejí svůj zahradní odpad, protože sami nechtějí mít na svém trávníčku překážející kompost.
Přijdu tam a to místo má jednu vlastnost: Není sem vidět ze silnice, takže tu můžu klidně být.
Strávím tam určitě hodinu. Chodím sem a tam, pozoruju křoví, odpadky, ptáky ve větvích, poslouchám jestli někdo nejde, dívám se do stomů, do země a do nebe.
Nakonec ten čas uběhne a já se pomalu vydám do jedné vilky, kde na zahradě teprve začínají chystat grilování masa.

Přijdu tam a první co vidim je stůl se zásobou alkoholu a nějakých pochutin, jako solené brambůrky, sladkosti a td.
Za chvíli přijde i brácha, jako jediný blízký spojenec. Ostatní jsou kamarádi kamarádů.

Začnou mi nabízet co piju a já že nic z toho. Fajn. Samože mají i nealko! Jejich nealko byly slazené limonády, cocacoly… To už pro mne bylo skoro stejné jako alkohol. Ale něco jsem tam pít musel. Lejt do sebe cocacolu je o zdraví.

Pak už pomalu přicházeli hosti a přátelé, atmosfera se rozjížděla, všichni se bavili… a já v duchu čekal na Katku a každou minutou jsem věděl s jistotou, že nepříjde. Na tom je hloupé to, že když mi někdo nedokáže říct jasně ano/ne, tak ani já nedokážu řítc ostatním, že na někoho čekám, že určitě příjde. A nepříjde. V takových prohlášeních bych pak vypadal jako někdo, kdo nic neví, ale jen něco tvrdí. A z toho se vyklube, že to co tvrdil a ostatní mu to uvěřili, nebyla pravda.  Lepší je neříkat vůbec nic. Oni nevěděli že na ní čekám.

Seděl jsem u stolu kde se jedlo pilo hodovalo a dal jsem si ten slibovaný kančí guláš, už nevím. Zároveň mi bylo z toho všeho úzko, necítil jsem se tam dobře, protože se mi ten večer zhroutil, nevěděl jsem co víc kromě jídla tu s nima budu dělat.

Dojedl jsem… a za chvíli se mi udělalo strašně špatně. Byla to reakce mýho těla na to všechno. Odešel jsem na záchod a tam jsem měl silný průjem. Nemohl jsem vyjít ven. Za nějakou dobu mě tam objevil brácha, tak jsem vylezl a řekl jsem, že je mi hodně špatně. To viděl. Svedl jsem to na guláš, ale to nemusel být ten důvod. Nechali mě lehnout uvnitř na posteli a ja jsem tam s křečemi v žaludku, zimnicí a horečkou usnul vyčerpáním.

Po nějaké době jsem se vzbudil, ale pořád to bylo moc špatný. Chtěl jsem odsud pryč, domů, ale reálně z týhle prdele světa nebylo jak odjet. Všichni už ožralí a autobus nejezdil.
Nakonec mi brácha zavolal taxi, které za půl hodiny přijelo na kraj vesnice a on mne naložil a poslal domů.
Když mě taxikář uviděl, měl jasno. Takový ožralý trosky vozí denně.
Styděl jsem se za svůj stav, ale první co jsem řekl bylo, že nejsem vůbec opilý, že nemusí mít strach, že alkohol nepiju, ale že je mi hrozně špatně, že prosím ať jede pomalu.
Jel pomalu. Chápal, ani moc nemluvil. To já se pokoušel mluvit, aby viděl, že jsem při smyslech.
Přesto jsem ho na dálnici požádal ať zastaví a já vylezl a zvracel jsem jak ožrala do příkopu.
Pak už mne dovezl přes celou Prahu až domu.

Další týden mi Katka v práci řekla že nemohla, nebo že se jí nechtělo, tak nepřijela. Na to už jsem neřekl nic