Můj původní blog na bloguje.cz  kam jsem psal své myšlenky, jsem mě otevřený ke komentování od  ostatních blogerů. Občas mi někdo napsal komentář, já jim odpověděl. Mé komentáře byly často přílis strohé, málo empatické… , takže jsem jimi málo přitahoval nové čtenáře ani čtenářky. Jen pár duší to se mnou vydrželo.

Na můj blog mi jednou napsala neznámá žena… psala slovensky a skrývala svoji identitu. Reagovala na můj příspěvek, v kterém objevila to citlivé a jemné, co jsem tak často zakrýval mnoha slovy o rozumu, zatímco to ve skutečnosti bylo o mém citu.
Možná to viděla… a tak mi začala psát a vnášet do mé racionální struktury myšlení úplný opak. Emocionální plutí na vlnkách nálad, plápolání ve větru myšlenek a dojmů a asociací.
Ta žena mne tím chtěla zaujmout a já jsem to zpočátku vnímal jako léčku. Proč? Nevěřil jsem, že by to mohla dělat jen ze zájmu o mně. A proto jsem byl jen opatrný a podezřívavý.
Ona mi psala pořád dál. A splétala ty své pavučinky slůvek ve sladké slovenštině. Vypisovala mi své vzpomínky z dětství, své pocity, které byly úplným opakem co jsem psal já. A na nějakou strunu nakonec dokázala zahrát.

Pomalu se u ní odkrývala i přítomnost, naznačovala že pracuje pro nějakou důležitou instituci, že je velmi zkušená a úspěšná, že používá lidi i peníze… a tím vznikají další peníze.  Já nevěděl co to znamená a nechtěl jsem to z ní dolovat.
Ctil jsem, že na internetu si lidé určují sami svou identitu, svou veřejnou tvář, která nemusí být vůbec skutečná, nemusí být realitou. To je vpořádku.  A ona to tak dělala. Nechtěla mi napsat ani své křestní jméno… a zároveň mi psala dlouhé dopisy svých roztomilých vzpomínek z jejího dětství. Posílala mi neurčité fotografie.

Pak psala, že bývá často nemocná a to ji trápí v životě. A z toho jsem zase nic nevěděl.
Jedno od začátku ale řekla: Dala mi přísné pravidlo. Skoro až zákaz: Nesmím si k ní dovolit nic osobního, a v žádném případě nemohu čekat že se s ní budu chtít seznámit. Tento její zákaz zněl absolutně.
A já? … já jsem z toho, co jsem dosud četl od ní, nemohl a ani nechtěl rozpoutat nějaké vřelé city k ní. To nešlo. Byla tak abstraktní a nepolapitelná.

Takže její zákaz zněl sice tvrdě, ale zas tak moc mne nezasáhl. Já jsem k ní kromě mírné zvědavosti nic necítil. Ani nemohl. Všechny její informace byly jen slovíčka v cukrové vatě…ale kdo je ona, jsem z toho nepoznal.
Tak to šlo nějakou dobu, ale nakonec to přece vyplynulo i do osobního setkání. Nevěděl jsem co potkám. Na schůzce se mi představila krásná, vysoká, štíhlá blond slečna. Působila a vyjadřovala se velmi inteligentně, měla styl a přitom byla i žensky jemná jako z těch e-mailů. Alespoň to tak dokázala na té vycházce.

Šli jsme spolu městem a já nevěděl co bude dál, zároveň už jsem byl tak daleko, že když jsem to absolutně nemohl ovlivnit (a to byl ten případ – velmi přesně dávala najevo co chce a bude) tak jsem to ani neřešil. Stal jsem se jen doprovodem bez odpovědnosti za dalších 10 minut procházky.

Ta procházka městem ale měla svou gradaci. Z úplné maličkosti v našem hovoru najednou zareagovala obrovskou a neadekvátní reakcí. Byla znenadání rozlobená, co jsem to udělal, že jsem překročil její zákaz a tedy naší DOHODU o tom, že nebudu jejím nápadníkem. Že budu jen kamarádem a o nic se nepokusím, protože to je zakázané.

Byl jsem v tu chvíli ve zmatku a šoku, protože sám jsem skutečně o nic takového neusiloval. Jen jsem se stal účastníkem její scény. Na to jsem reagoval trochu nechápavě a odmítavě. Nevěděl jsem co se děje a proč se to děje.

A ona ten výbuch řídila. Když dozněl, tak trochu naprázdno, uklidnila se a začala se usmiřovat. Nakonec jsme v klidu došli ulicemi až před dveře domu, kde se chtěla rozloučit. V takových chvílích se po rande čeká to, že dojde na otázku zda mne nepozve nahoru k sobě, čímž by večer dostal další konkrétní scénář. Ale já jsem nenaléhal a prostě se s ní rozloučil.  Šel jsem domů.  Trochu mi vrtalo hlavou co se to vlastně stalo.

Pak se po čase ozvala, nějak to přešla. Pozvala mne na další vycházku. Souhlasil jsem. Měl jsem přijít tam, kde jsme se rozloučili.
Ale já jsem přišel o chvíli dřív a čekal jsem o kus dál, na rohu ulice. Ovšem její příchod byl jiný. Místo domu kde jsem myslel že bydlí, vyšla z úplně jiného domu naproti v ulici. Naštěstí si nevšimla že to vidím.  Co to znamenalo?

Že předtím to nebyl její dům. že hrála hru tak, abych nevěděl kde bydlí. Byla to strategie ukrytí, která ji asi fungovala.
Neřekl jsem jí co jsem viděl.
Její potřeby ke mně začly být zvláštně osobní. Navrhovala, že bych u ní mohl přespat v posteli, ale ona by tam zrovna nebyla… nebo by mi mohla vyprat košile… nebo pyžamo.

Poznal jsem z toho že toužila. Toužila po muži, po vůni muže kterou by dostala v povlečení nebo v prádle…ale muže by přitom nemusela mít. Ukradla by si jen jeho vůni.
Další co po mně najednou chtěla, bylo, zda mé kontakty, které mám, bych jí mohl poskytnout pro její obchodní zájem… já jsem na to zareagoval, že moje kontakty nejsou tím, co si ona myslí že jsou… že z pohledu jejího obchodu jsou asi bezcenné. Přesto si o ně požádala.
Nic z toho se nestalo.
Napsal jsem jí odpověď, která už byla bez mých vřelých slov a emocí. Omluvil jsem se jí, že možná hledám přátelství a vztah, ale s takovými kroky které dělala ona, mi to nedávalo smysl.
Tato záhadná krásná dívka plná sociální inteligence a schopností použít muže k tomu co chce…najednou zmizela ze světa.  Odešla prý na sociální síť, která tu byla nová. na Facebook.
Zkoušel jsem ji tam chvili najít, ale nenašel.

Epilog?

Mnohem, mnohem později jsem úplně náhodou četl osobní výpověď jednoho muže. Na facebooku. Psal co všechno zažil a zakusil pro to, že potkal jednu úžasnou dívku.. potkal ji přes facebook. A rozepsal se o ní takovým stylem, že nemohlo být pochyb, že to je ONA. že je to její styl, její způsob, její cesta.

Co ten muž psal? Že se do ní zamiloval a že v tom co poznal, zažil neuvěřitelné věci. Zažil její manipulace. Její vyhýbání, zažil její mimořádné úsilí o úniky a zastření své identity. Skrývala se, měnila své e-mailové adresy, svá telefonní čísla. Vždy mu jen dávala najevo že něco chce. A on se o to víc snažil, toužil a hledal. Ona jen utíkala, zakrývala kdo je. Neváhala se pohybovat po Čechách i Slovensku, on za ní jezdil a hledal ji… On se stal mužem, který ji sleduje a přitom neúspěšně. Ona si jen hrála s jeho zájmem, s jeho pozorností a city. On byl frustrovaným , utrácel peníze, najímal detektivy… a přesto mu unikala.
To co o sobě a o své snaze napsal bylo strašné přiznání zoufalosti a šílenství. Na závěr napsal, že pozdě pochopil, že tuhle manipulativní hru, kterou ta dívka měla tak skvěle zvládnutou, nemohl vyhrát. A především že to nestálo zato.  A tak varoval ostatní… jako memento. Že i takové dívky existují a jsou někde mezi námi.