V době dospívání jsem od dětství začal rychle růst a vypadalo to, že budu hodně vysoký. Jenže v pubertě, někdy v prváku už mi to začalo vadit a pomalu jsem dostával i obavy, co bude dál?

Někde jsem slyšel takovou nepotvrzenou zprávu, že když se pije alkohol, tak tělo přestane růst. To docela sedělo… Byli kluci, co začali pít docela brzy a taky už zůstali o hlavu a půl menší. A já pít nechtěl, nechutnalo mi to. A bál jsem se měřit, abych zas nezjistil o kolik jsem zas vyrostl.
Jenže už to chtělo jednat. JAK???

Nebylo to sice úplně v plánu, ale byl jsem pozvaný kamarády ze školy na oslavu narozenin do UZI baru. Ten bar byl vždycky hodně drsný místo. Za prvé tam ve dveřích stáli vyhazovači, který jsem si fakt nechtěl znepřátelit.
Za druhý uvnitř baru bylo spousta divných lidí, který bych normálně nepotřeboval potkávat. Včetně těch hošanů v koženým outfitu.

O hošany tentokrát nešlo, přišel jsem do UZI a seděl jsem s ostatními u stolu, kde si slavilo a pilo. Pilo se tam hlavně Jim Beam s colou. A tak jsem to musel pít taky. Ti kamarádi měli o dost víc natrénováno než jsem měl já. A tak já postupně přestával a začal častěji chodit na záchod a po baru, jen abych nemusel sedět u stolu a držet sklenici. Bylo to jako chození opilého tygra v kleci.
Nemohl jsem jen tak odejít, vždyť všem ostatním ten večer teprv začínal. A tak jsem tam s nima „slavil“ poslouchal opilý řeči a barovou hudbu, přecházely mně oči z barevnýho osvětlení… a vlastně jsem tam strašně nechtěl být.

Ale všechno má svůj konec a já tušil, že za chvíli bude zle. Šel jsem zaplatit na bar a opilost mi stoupala do hlavy. Potřeboval jsem jít na vzduch. Vylezl jsem ven, vyhazovačům jsem ukázal že mám lístek zaplacenej a šel jsem na noční tramvaj.

Uvnitř hlavy jsem měl docela jasné uvažování, ale tělo bylo tak hrozně moc opilé, že jsem se začal bát, co bude dál. Přijela tramvaj, nastoupil jsem a sedl na sedačku. Bylo mi všechno. Bylo mi špatně a sebemenší pohyb hrozil, že tramvaj pobliju.
V duchu jsem se omlouval všem lidem v tramvaji, že tam s nimi jsem. Hrozně jsem se styděl a bál se, abych neusnul, nebo neomdlel.
Dojel jsem tramvají až k Vltavě a tam už to nešlo vydržet. Ani metr.  Musel jsem vystoupit a u mostu jsem začal blít za zábradlí. To bylo dobrý, to se mi mohlo ulevit. Rozhodl jsem se, že zbytek cesty domů už půjdu pěšky. Bylo mi jedno jak dlouho to bude trvat, ale do tramvaje už nastoupit nemůžu.
Bylo to moje nejhorší opilství v životě. Nikdy už to nechci opakovat.

A je taky pravda, že potom už jsem dál nerostl. Jestli to tím bylo, nebo nebylo, nevím.