Tu vzpomínku bych ani nemusel psát, protože bude vypadat jako jiná, kterou už jsem psal.
Tak jen stručně. Stručnost je vlastně způsob jak vyjádřit, že je pro mne ten příběh není úplně takový, na jaký bych rád vzpomínal. Musel jsem ho lovit z paměti.
Hanička byla slušné děvče, ostýchavá, občas jsem si s ní psal. Nakonec jsem s ní byl i na schůzce a povídali si. Byla milá, ale moc detailů o sobě neříkala.

Já se snažil… poskakoval.. vyprávěl jsem jí o všem možným, i o fotkách, ukazoval své fotky… a ona z toho pojala nějakou potřebu, že by taky chtěla vyfotit. Řekl jsem jí, že fotografové umí líp fotit než já.. ale ona chtěla jen jednu fotku a říkala že nechce jít za fotografem. Okej.
Tak jsme se dohodli, že jí vyfotím já. Ale neměl jsem žádný ateliér, takže jsem koupil jen krycí folii na malování a doma udělal trochu místa před bílou zdí.

Pro focení tedy „atelier“ byl. Ještě jsem koupil několik rudých růží, jako rekvizity. Hanička přišla… dal jsem jí růže a ona tedy – že začneme. Ostýchavá Hanička ale měla jasný plán, že focení bude pouze ve spodním prádle, které si na to vzala. Červené.

Nepřemlouval jsem jí že by mohl být plán i odhalenější – a choval jsem se profesionálně. Naaranžoval kout, nasvítil reflektorem.. Udělal atmosferu. A fotil. Půjčeným digitálním foťákem.
Hanička způsobně pózovala, seděla, ležela, držela růži a usmívala se.

Mě se v hlavě honilo spousta věcí, které jsem v tu chvíli nevěděl jak uchopit. Její cudnost a způsobnost udělala to, že jsem nedokázal překročit tu profesionální rovinu. Abych neshodil sebe a aby si o mně něco nemyslela…  A tak jsem po dofocení Haničku nakonec vyprovodil na autobus a slíbil že fotky jí pošlu. Když fotky byly, zaplatila mi za ně pár korun za vyvolání a tím to pro Haničku a vlastně i pro mně skončilo.
Už vím, že celá tahle cudná foto-akce byla další lekce v řadě, v které jsem opět neobstál.