Jednou z mých hlubokých nenaplněných lásek byla paní Eva.
Paní… znamenalo že když jsem ji poznal, byla ještě dlouholetou přítelkyní svého partnera, ale později se za něj  vdala a měla s ním dceru. Ale co tomu předcházelo se mnou?
Psali jsme si a začalo to asi velmi neplánovaně. Zřejmě omylem mi napsala osobní e-mail, když jsem čekal spíše pracovní. Jenomže ta zpráva byla docela neurčitá, anonymní. Nevysvětlovala mi na jakou moji zprávu píše.  V té době jsem hledal seznámení a tak když mi přišel e-mail od neznámé ženy, nevěděl jsem odkud mi píše. Byl jsem zvyklý na takové „zkoušky“ reagovat pouze gentlemansky a nepodlehnout první léčce… Ale přesto to nakonec dospělo k tomu, že jsme si psali osobní dopisy. Chtěla v nich pokračovat a tak jsme si psali.

Z našeho psaní to nakonec došlo i k setkáním, kde mi Eva vysvětlila že s jejím přítelem se mají rádi, ale že její dlouholetý vztah je založen na žárlivosti. Oba na sebe navzájem žárlí a to je pro ně oba důkazem, že jejich vztah je pevný. Tím mi dala jasně najevo, že já nejsem kandidátem na nové partnerství. Mátlo mne to.

Ale přesto se mnou Eva udržovala dialog a vyrůstalo to v mou bolestnou platonickou lásku a její trvalou „kontrolu situace“. Neopomněla mi připomínat, že naše psaní má své meze. Které nesmím překročit.  A zároveň tajila kdo je, kde bydlí, kde pracuje, co dělá…
Když jsme se setkávali, chovala se prakticky jako zkušená žena a já jsem byl ten blázínek, kterým cloumaly nevybouřené emoce.  Určitě to dobře věděla.
Jednou přišla s nápadem, že potřebuje pro svého partnera dárek. A že to bude nafocení vzrušujících fotek v erotickém spodním prádle… Prý dokud má tělo ještě krásné, aby pak v důchodu měl on i ona nějakou hezkou vzpomínku.
Ten nápad jsem ji schvaloval, ale zároveň jsem ji upřímně doporučil, že na takovou vzpomínku by byl nejvhodnější profesionální fotograf. Ten to dokáže a bude spokojená.
Ale na to Eva nechtěla slyšet, že prý se stydí a že to tak nechce. Že ať jí ty fotky nafotím já.
Ale kdo jsem já? Já nebyl žádný fotograf žen!  Fotil jsem na svou kinofilmovou zrcadlovku hlavně přírodu, kytky a brouky.. občas nějakou starou Prahu. To přece nejde. Atelier taky nemám.
Ale ona byla přesvědčená že to zvládnu. Akorát to focení na film taky nebylo ok, aby to prý nikdo moc neviděl. Měl jsem kromě foťáku ještě digitální videokameru, která mohla dělat digitání fotky v nízkém rozlišení. Tím bychom vyřešili i množství nepovedených záběrů a fotky by nikdo jiný neviděl.
Tedy jsme se dohodli, že to focení proběhne u mne v podkrovním bytečku.. A já kvuli tomu přesunul svůj nábytek tak, abychom se tam vešli. Půjčil jsem si i atelierové světlo na stojanu.
Eva přišla i se svým prádélkem a vyzvala mne, abych jí nafotil tak, aby to bylo na fotkách co nejsvůdnější. A já se s tou kamerou tak snažil… viděl jsem jí jako bohyni… která neváhala sundat si kalhotky, aby to bylo co nejlepší..  a zároveň svými úkoly, poznámkami a řečmi mne držela pod krkem jak na krátkém vodítku… Abych se nedíval tam kam nemám! Abych si nic nemyslel. Abych jen fotil tohle a ne tamto…  Však přeci vidím jak je (podle jejích slov) ošklivá… A přitom z ní vyzařovala tak silná ženská energie.
Bylo mi horko. Z toho všeho. Byl to neuvěřitelný tlak na kluka, který k ní nesl své city, a který  se snažil své tělesné reakce zcela kontrolovat.
A ona tu byla jak královna, která tu foto-seanci celou, skoro nahá, řídila.
Potřeboval jsem si odskočit na záchod… a pak… už nevím, co bylo dál.
Probudila mne Eva, trochu vyděšená mi říkala že jsem šel do koupelny a tam jsem omdlel a spal na zem.
Tak mne začala křísit.
Moje omdlení bylo prostě z toho, co jsem tam prožíval za erotické mučení. Můj organismus to nevydržel.

Jak to vidím po tolika letech dnes? Jsem naprosto přesvědčený, že věděla ve všem, úplně ve všem, co dělá. Dělala to jako ženskou hru, jako plán, který chtěla mít ve své režii. Na všechno jsem jí skočil jako zamilovaný trubec.
A ona si užívala pocit že po ní někdo touží, ale nesmí.
Možná si tím potvrdila svou hodnotu,  a pak se vrátila žárlit dál ke svému žárlivému partnerovi.
Jenže pro mne to ještě nebyl konec. Já byl zoufale zamilovaný a v bezvýchodné situaci. Ona mne dál sytila ženskými řečmi, že za chlapa mluví činy. To ženy přitahuje.
Proto jsem cítil, že ten čin musím udělat. Aby viděla, že o ní stojím. Nenapadlo mne jiné gesto.
Vlastně nebylo tak těžké se dozvědět, kde pracuje. Tak jsem se tam po vlastní ose vydal. Pracovala v moderní budově na druhém konci města.  Koupil jsem velký pugét růží a vstoupil do recepce budovy, s tím že jdu za ní na návštěvu. Pustili mne, já vyjel výtahem do patra a začal prohledávat kanceláře. V jedné jsem ji našel a ona byla úplně překvapená že jsem ji tam našel. Akorát mne s tím pugétem rychle vystrkala pryč, že teď to nepřichází v úvahu, ať jdu domů.
Musel jsem odejít. Na recepci jsem tedy květiny předal recepční, at je Evě doručí.
…
Druhý den jsem měl v e-mailu zprávu, že jsem jí tou přepadovkou a kytkou ve firmě zavařil, protože jeji přítel pracoval na stejném pracovišti (to jsem netušil) … ale že to ona zvládla, že ty růže rozdala kolegyním a zahrála to do autu.
Tahle moje akce tedy byla poněkud zbytečná.
Nebo ne?
Myslím že to dospělo do zvláštního stavu, kdy chtěla mít pod kontrolou moji citovou náklonnost, chtěla vědět že jsem zoufalý z té neopětované lásky.
Jednou mne vzala autem na vyjížďku a zastavila někde stranou u pole. Tam jsem se pokusil ji v autě líbat a bylo to celé hrozně nešikovné, stejnětak jako zbytečné. Měl jsem pocit že už nikdy nebudu milovat jinou ženu.
A na to ona reagovala, že to nepřichází v úvahu. Že budu mít v životě jistě mnohem lepší ženy i lásky.
Nevěděl jsem co na to říct.
Dala mi najevo, že naše ne-vztahové dobrodružství končí. S partnerem se vzala, otěhotněla.  Pořídila si další byt na hypotéku, aby jednou její dcera měla kde bydlet.

A snad jako projev náklonnosti, mi nabídla, abych v tom jejím novém startovacím bytě na novém sídlišti byl prvním nájemníkem. Ve starém podkroví už jsem bydlet nemohl a tak jsem se tam nakonec na pár let nastěhoval. Ale pokračování vztahu z toho nikdy nebylo.