Když jsem odlétal z Anglie ze služební cesty, počkal jsem v obrovské letištní hale letiště Heathrow na své letadlo a nasedl.  Na trojsedačce v dopravním letadle jsem seděl na straně v uličce a vedle mne seděla dvojice anglicky mluvících starších lidí. Muž a žena, kteří letěli na turistický výlet do Čech. Pozdravil jsem je a hned se omluvil, že moje angličtina není moc dobrá.
Oni byli ale na mne moc milí a s konverzací mi byli nápomocní. Byli asi z Londýna a na jejich vyjadřování i povaze bylo něco velmi ostrovního, i starosvětského.

V České republice ještě nebyli, ale byli na ní zvědavi. Když poznali, že jsem přímo z Prahy, objevili ve mně něco jako živou legendu z neznámé země.

Znali jen hrubou historii, která se vynořovala kdysi v době sametové revoluce. A tak mi to dali najevo, že jsou opravdu rádi, že moje země udělala tento důležitý krok.
Měl jsem pocit, že jejich znalost meškala asi o dvacet let, ale nedával jsem nic najevo. Lámanou angličtinou jsem se vyznával ke svému městu i k Čechám, že tu je spousta krásných míst, příroda, architektura a lidé, kteří jsou milí.
Byly to vlastně opravdu jednoduché fráze, které zněly banálně a normálně bych je nevyslovil. Přišli mi jen v tu chvíli vhodnější, když se mne ti dva lidé ptali.
Letušky nám nabízely drobné občerstvení, já jsem si řekl jen o trochu džusu, ale mí dva spolucestující si naporoučeli opakovaně malé lahvičky tvrdého alkoholu.
Možná to byla jejich dobrá cestovatelská zkušenost, možná že drobná libůstka v tom, co mohli vyloudit od personálu zdarma.
Letadlo zakroužilo nad Ruzyní, dosedlo a tím skončila i moje cesta ze zahraničí.

Související místa na mapě:

Flora Olomouc a další radovánky