Je začátek roku a já dělám ve své životě generální úklid.
Byl jsem domluvený že přijedeme na výstavu o Vltavě, která ten víkend končila v Jízdárně Pražského hradu. Nakonec jedu na Hradčany sám, projdu kolem Belvedere a přicházím k frontě, která se vine ke vchodu výstavy. Ne, to nedám.
Jdu dál směrem na druhé nádvoří a pak ke katedrále. Už jsem jí dlouho neviděl. Už jsem tu dlouho nebyl.
Když jsem nejblíž, vztáhnu ruku a dotknu se jí. Moje dlaň ucítí chladný kámen katedrály.
Dojme mě to. A pro tohle dojetí jsem si právě přišel.

Jdu dál a projdu uličkou k Rožmberskému paláci. Vejdu do paláce a vidím, že tam je turniket na vstupenky. Ale já nemám vstupenku, říkám s omluvou starší paní, která tu dohlíží na expozici.

Paní je čilá, v důchodovém věku. Začnu si s ní povídat a říkám jí co se mi právě děje. Že jsem přijel z Krumlova do Prahy a vidím, že na výstavě v jízdárně je fronta. A tak jdu sem… Paní mne najednou velkoryse pouští za turniket bez vstupenky a ještě přidá stručný výklad co tady můžu vidět.
Děkuji jí za to.

Prohlížím si výstavu a nakonec docházím ke konci, kde opět stojí ta paní, s kterou jsem si povídal.
Navazuji na náš hovor a ona na mne ráda reaguje. Vypráví mi, že si tu přivydělává, tak párkrát za měsíc. A baví jí to. Dokonce něco víc! Učí se mluvit anglicky, ráda cestuje… má ráda když si může povídat s lidmi. A já jí naoplátku vyprávím o Krumlově, o dalších místech a souhlasím s ní, že cestování opravdu stojí zato.
Najednou se mne tahle babča ptá, jestli nemám vizitku?
– nemám… říkám omluvně.
A tak jí zvu až zas bude cestovat po Čechách, ať se staví v Krumlově, že to stojí zato. A ona je šťastná, ví že to myslím jako někdo, kdo miluje své město. Loučíme se vřele jako dva lidé, kteří našli společnou řeč o obyčejných věcech.
Ještě než odejdu, podruhé se mně ptá na vizitku! – Já fakt nemám… a říkám si v duchu, k čemu mi ty  vizitky kdy byly? Nikdo je nechtěl. A tady jsem to nečekal.
Odcházel jsem s pocitem, že té důchodkyni bylo tak o 30 let míň na duši, než skutečného věku.

Dál jsem šel pěšky po zámeckých schodech, prošel Kampu, Karlův most, kolem Národního divadla až k Máji. Pak už jsem sedl na metro a to mne odvezlo domů.
Ten den byl zvláštně cenný.
Nestalo se to, co jsem čekal a stalo se to, co jsem nečekal.