Doprovod k divadlu
Terka mne nejdřív znala přes sociální síť a nijak nevyplývalo že se v nejbližší době potkáme. Pak ale říkala, že jede do Prahy na divadelní představení. A požádala mne, abych jí ve městě pomohl s orientací. To nebyl problém, takže jsem Terku vyzvedl na nádraží a dostavili jsme se k divadlu, kam měla volnou vstupenku.
Pro mne vstupenku neměla. Takže mne poprosila, jestli bych na ní mohl počkat, než divadlo skončí. Řekl jsem že počkám.
– A opravdu ti to nevadí?
– Ne, nevadí.
Moje čekání probíhalo v nedalekém baru / bistru. Dal jsem si k jídlu obloženou bagetu a chvíli tam poseděl. Pak jsem se šel projít po okolních ulicích, bloumal jsem u výkladů a přemýšlel o sobě, jestli je tohle normální průběh rande, nebo jsem se úplně zbláznil?
Když představení skončilo, čekal jsem už před divadlem a v duchu si říkal, co tedy bude dál.
Terka měla plánovaný nocleh někde u známých, jen nevěděla, jak se tam přes centrum dostat. Tak jsme šli na metro a doprovodil jsem jí ulicemi Smíchova až ke dveřím domu, kde měla dohodnuté přespání.
Věděl jsem s naprostou jistotou, že nemá smysl jí nabízet nějaký další průběh večera.
Takže jsem jí jen doprovodil, rozloučil se a šel jsem domů.
Druhý den se ozvala zprávou, že všechno bylo ok a že děkuje a jede zpátky do Olomouce.
Můžete si myslet co chcete, já vím svoje jak tyhle náhodné setkání vznikají. Nejsou totiž vůbec náhodné, mají scénář a itinerář který je sestaven tak, aby byl zcela pod kontrolou.
A jakou roli v tom scénáři hraju já? No však jste si to právě přečetli.
