Když jsem bydlel na Velké Ohradě,  některé dny jsem si udělal čas na výlety do okolí.
Měly společnou vlastnost, že neměly úplně přesný cíl, ale věděl jsem co v tu chvíli chci.
Chci se pomalu toulat a procházet místy které znám i které neznám.
Chci chodit tam, kde to je pořád stejné a pozorovat trávu u cesty, nebo projít vyšlapanou pěšinkou přesně po stejných ohlazených kamenech, jak tudy chodí všichni výletníci. Takže i já.

Tím pomalým touláním jsem tolikrát prošel celé Prokopské i Dalejské údolí, přilehlé lomy Požáry i okolní lom na Opatřilce, všechny možné cestičky i stezky lesem na obou strmých svazích rokle. V každém ročním období, bylo to tam skvělý. Výletníci chodili jen o víkendu dole po asfaltové cestě, ale celý týden bylo všude okolo docela prázdno. Měl jsem pocit, že každý opakovaný výlet tím směrem nakonec byl jedinečný a nikdy stejný. Tolik možností kudy jít.

Takže jsem na tom území vydržel třeba pět, nebo šest hodin, bylo mi to jedno. Snad jen abych byl do tmy doma. Chodil jsem s foťákem, občas si něco vyfotil.  Rád jsem chodil na skalku nad Řeporyjemi, nebo se prodíral houštím kolem ostružin a šípků. Věděl jsem kde je sbírat, kde můžou růst houby… kde je divočina kousek od pražských sídlišť.

Tyhle výlety se mi občas dařilo prodloužit až do Velké Chuchle, do Slivence, nebo na druhou stranu až tam, kde byl kostelík u hřbitova v Krtni. Bylo to území svobody.

Později jsem si koupil kolo a jezdil jsem tam i na kole. Ale pěšky to stejně bylo lepší. Bylo to pomalejší, mnohem bližší k přírodě kolem mně.
Z té doby mám několik desítek fotek různých přírodních detailů, ale i čehokoliv co mne zaujalo.
nemám nějaký intenzivní pocit jedinečnosti. je to spíš hluboký vnitřní vztah k místu jako k celku… ke všemu a zároveň k ničemu konkrétnímu. Ale je to pocit který dlouho trvá a nese krásnou vzpomínku.