Milada mi poprvé napsala e-mail, z kterého jsem nepoznal, odkud na mne přišla. Nebylo z něj úplně jasné, jestli je to reakce na můj seznamovací inzerát, nebo zda našla kontakt jen kvůli mé práci. Její e-mailová adresa nebyla veřejná, byla soukromá. A tak jsem jí na dotaz zareagoval, ale nevěděl jsem proč mi píše.  Bál jsem se zeptat přímo protože mi to přišlo nevhodné. A taky by mohl kontakt okamžitě zmizet. Tak náhle, jako přišel.

Je to takové to, že se právě něco děje. Něco nového, nečekaného.  A tak ten děj přijímám jak je. Nehodnotím. Ani to nejde. A zároveň ho tvořím a rozvíjí tak nejlépe, jak právě dokážu. A obezřetně.
Byla ve svém e-mailu také velmi obezřetná na své soukromí a tajemná. Po ženském způsobu.  Neříkala sama od sebe kdo je, odkud je a co skutečně chce.  Jen oťukávala a zjišťovala.
Docela vytrvale a se zájmem. Tak to na mne působilo. A já pořád nevěděl skutečnou příčinu jejího zájmu.

To je rozdíl mezi muži a ženami. Když se muž zajímá o ženu, zájem je většinou jen proto, že ONA PROSTĚ JE. Ale opačně? U muže nestačí, že on JE. Muž musí zaujmout něčím, čím se stal, co sám dokázal, co vykonal. A udělal to způsobem, který ženu inspiruje.  Teprv pak si ho žena sama všimne. A proto jsem nevěděl, proč si Milada všimla zrovna mě – přes internet.

Oťukávání trvalo nějakou dobu. Já byl v takovém korektním režimu, kdy jsem jí rád odepisoval, ale zároveň jsem nechtěl ani nemohl překročit tu hranici důvěry a slušnosti. Někdy do toho nečekaně vložila ostrou ženskou zbraň, o které věděla s jistotou, že funguje. Psala například, že má nový účes, nebo krásné šaty…
Jak jsem měl na tohle reagovat?  Považoval jsem to za udičku. Jak jsem měl napsat, že jí to chválím, když jsem ty šaty ani účes nemohl vidět?

Milada věděla co dělá. Postupně … když dostala z mého psaného projevu e-mailový dojem, osmělila se a odhalila jeden ze svých záměrů.  Pracovala v docela fungující soukromé firmě. Byla z jiného města.  A pro tu firmu chtěla vytvořit nový design webové strany. A tak se nějakými internetovými cestami dostala až ke mně. Jakými cestami? Netuším. Možná ji zaujaly mé autorské práce viditelné na internetu, v kterých byla kombinace profesionality i skrytých významů. A jí to oslovilo.

Pro me to byla situace, v jakém komunikačním režimu s ní mám dál psát. Nemohl a ani nedokázal jsem se s ní v jednom e-mailu bavit na osobní i profesní téma zároveň. Byl jsem v situaci, kdy jsem práci nemohl odmítat ani ohrozit nějakou chybou. Proto jsem zůstal v obchodních e-mailech naprosto korektní a profesionální.    Byla to pro mne otázka šance na zakázku. Vlastně jsem tomu dal přednost, protože jsem této šanci věřil víc, než jiné. Nevěděl jsem, jestli ty firemní e-maily čte někdo jiný.

Paní Milada mne ve svých zprávách hodnotila jako profesionála a tak jsem se s ní dohodl, že tu zakázku pro firmu udělám. Zakázka na objednávku, jasně dohodnuté podmínky.  A začal jsem vytvářet webový design a moc mě to bavilo.
Ona reagovala na průběh práce… a měla náročné požadavky a připomínky. Psala je věcně a já na to reagoval a snažil se aby to bylo co nejlepší. Práce mne opravdu bavila.  Zároveň občas, někdy… psala paralelně ze své jiné soukromé adresy a tam byla osobnější. To mne strašně znejišťovalo, protože tak měla dvě identity a já s ní psal jen jako jeden muž. A proto jsem stále byl naprosto korektní a nuceně bezpohlavní. Vykali jsme si. Stále jsem neměl jiný osobní kontakt, než e-maily.

Milada pokračovala. Zakázka se úspěšně realizovala a byla moc spokojená. Pak jsem se průběžně věnoval i aktualizaci webu. To byla také placená práce. Milada vlastně chtěla, abych byl s ní v kontaktu a použila k tomu práci, zadávala mi změny které jsem dělal, protože jsem potřeboval i malý výdělek.

Ve svých osobních e-mailech se občas zmínila o něčem drobném, nějakém střípku ze svého života. Naznačovala. A já to dobře vnímal, jen jsem stále byl v nejistotě kde je ta hranice, kterou sama držela pevně v rukách. Psaní už nebylo tak časté… Pracoval jsem na jiných věcech a žil život.  Dohodli jsme se, že když bude něco potřebovat pro firmu, ať se ozve.

Za nějakou dobu se opravdu ozvala… a zase to navlékla tak, že chce novu zakázku pro firmu. A já jsem ochotně vyhověl, protože to byla moje parketa, v které jsem si byl naprosto jist. Pro ní to bylo období další e-mailová komunikace se mnou… v které jsme řešili pracovní věci… A ona do nich stále častěji vnášela i své soukromé situace.  Z nich vyplynulo, že ve svém manželství není spokojená, s mužem tedy majitelem firmy si nerozumí a vzhledem k připoutanosti k soukromé firmě neví, jak to změnit.

Já jsem k ní byl vnímavý, zároveň jsem se necítil jako zkušený životem, který by ze svého pohledu mohl přinášet životní moudro do jejího profesně-soukromého života. Proto jsem se o to ani nepokoušel.  Ale přesto jsem byl v reakcích na její zprávy víc osobnější a důvěrnější.  Psal jsem jí víc o tom co dělám, co mne baví, co mne zajímá.

Měla ke mně zvláštně obdivný vztah, který ale nechtěl po mně nic konkrétnějšího. Možná jsem to nepoznal z těch e-mailů.  Chtěla jen, abych reagoval na její osobní situaci, byl vzdáleným důvěrníkem, sama se bála aby se nic v jejím skutečném životě neprovalilo.  Možná že kolem sebe měla i jiné vztahové situace, ke kterým jsem já neměl klíč, jen jsem byl svědkem tak, jak mi sama po drobkách naznačovala. Byl jsem offline čtenářem jejího vztahu.

Po dokončené zakázce byla nadšená. A já taky, byla to jedna z mých nejlepších zakázek. Chtěla mi zaplatit víc peněz, firma ale zas tolik peněz neměla, chápal jsem to.

V té osobní rovině jsem byl pořád nejistý, co vlastně po mně paní Milada chce, co jí mohu nabídnout? Nedokázal jsem se na to jasně zeptat. A ona s různě dlouhými přestávkami psala.
Pak to došlo do situace, kterou sama připravila. Chtěla mne poznat osobně, ale neřekla to úplně naplno.
Já se pohyboval po městě a tak jsem jí říkal, kde bychom se mohli potkat, když bude mít do města cestu.
K tomu osobnímu potkání nikdy nedošlo. Sama se mi pak přiznala, že mne asi inkognito viděla… a že byla i nedaleko mého bydliště, podívat se kde žiju.

Nezlobil jsem se na ní, bral jsem to jako její zdrženlivost a strach, aby se nedostala do nějaké nekontrolované vztahové situace. Měl jsem pocit, že taky nevím kam to posunout.  Co s tím? A proč? Jak?

Cítil jsem, že přes důvěrnost v e-mailu je mezi námi viditelná společenská mezera. Žila na jiné životní úrovni než já. A stále jsem ani nevěděl jak vypadá! Tajila to dlouho. … A pak, později mi psala, jak se její vztah z mužem rozpadá, nemiluje ho a její soukromý život s ním se uzavřel.  A pak mi poslala e-mailem vlastní fotku. Byla na ní krásná, dospělá žena.

Možná se zdráhala tak dlouho, abych pro její krásu nezačal reagovat tak, jak znala od chlapů celý život. Možná že to její inkognito bylo hlavně proto, aby se mnou mohla držet virtuální vztah co nejdéle.
Stála o to žensky náznakovým způsobem.

Jenže já řešil existenci. Řekl jsem, že už nemůžu být dál dodavatelem jejích zakázek. Byl jsem defakto bez peněz a musel jsem změnit práci a přestat pracovat jako živnostník. Omluvil jsem se jí, že už nemohu. Nejde to. Přestože jsem byl s ní spokojený.  Její ne-pracovní kontakt byl pro mne osobní, milý i bolestný zároveň. Poděkovali jsme si za všechno a popřáli ať se nám v životě daří.