Jednou jsem se vydal s partou kamarádů ven do Dalejského údolí. Byli to přátelé kolem Natashy s některými jsem se vídal i na občasných návštěvách čajoven, nebo na filmových večírcích nezávislé kinematografie.

Ale teď jsme šli ven. Možná to bylo nějaké významné datum, jarní slunovrat, nebo čaroďky? Chtěli jsme jako parta někam mimo civilizaci a zároveň být jako skupinka přátel. Někdo navrhl lom v Dalejích a tak jsme tam šli.  Už cestou bylo vidět jak jsme rozvrstveni ve svých zájmech. Někdo táhnul v předu, jiní se loudali vzadu. Počasí nám ale moc nepřálo, Když jsme vyráželi od stanice metra, bylo ještě jasno. Když jsme se konečně prodrali houštím až k lomu a objevili nepoužívané ohniště, zatáhly se mraky a vypadalo to na nevlídný zbytek večera s deštěm.

Někteří vyrazili jen v tričku, ale já už jsem tak trochu tušil že jejich outfit nalehko není pro mne žádným měřítkem, mám jiná měřítka vybavení do nepohody. Takže měl jsem v zásobě mikynu a nepromokavou bundu.

Nálada ve skupince byla sice povídací, ale zato i nerozhodná. Skupinka totiž neměla jasného vůdce výletu. Někoho kdo by zavelel a ostatní hejno se přidalo. Byli jsme nesourodá partička kluků a holek, takže mezi děvčaty nikdy žádného vůdce hledat nejde. A mezi kluky to záleží co je jejich prioritou. Pokud to je momentální ubalení špeka, tak se vedení taky dočkat nedá.

Byl jsem tam s nimi a cítil jsem se že nejsem vedoucím, protože nevím co vlastně mám čekat od výletu, Původně to mohlo vypadat jako opékání buřtíků, ale pak mi došlo že ve skupině je několik veganek, taže o buřtících nemohla být řeč. Bylato spíš sešlost intelektuální, než materialistická. A jídlem jsme zrovna vybaveni nebyli.

Schylovalo se k dešti, ale mnohem víc mi vadilo, že se v partě schyluje k obrovské nerozhodnosti. Nikdo nevěděl co tedy. Váhali co bude dál a stáli pasivně nad kruhem z očouzených kamenů, které možná někdy bývaly ohništěm. Nikdo se nechtěl vzdát a jít domu.

Koukáním  čekáním se dlouho nedělo nic.
Nevydržel jsem to. Viděl jsem, že teď se buď dá sebrat a jít zpátky na metro, nebo tu prožít celý večer do noci.

Vzpomněl jsem si na film od Wernera Herzoga o životě v drsných podmínkách ruské tajgy. Tam se dostali dva lidé (jedním z nich byl on) do nehostinného místa tajgy, kde nebylo nic. Vůbec nic než jen suché tenké stonky rákosí. A blížila se zimní bouře. Nepoznáte kde je nebe a kde není.  Něco, co nechcete začít libovolně vybaveni.
Ten druhý chlapík byl zkušený domorodec. A tak neuvěřitelně energicky začal dělat zdánlivě nesmyslnou věc. Všude po okolí začal sklízet ty řídké stonky uschlého rákosí a snášel je na obrovskou hromadu. Sklízel je pořád dál v širším okruhu, dokud ta hromada nebyla opravdu velká. A dál? bude to snad ohniště? V bouři by nepomohlo. Ta hromada byl úkryt. Zvedal se vítr a řešením bylo zalézt hluboko pod tu hromadu a přečkat bílé peklo, které se rozpoutalo venku. Bez té hromady by nikdo nepřežil. Takhle pod ní ta bouře přešla.

Ten obraz jsem si přeložil do místa tady a teď. Potřeboval jsem hned jednat.
Ostatní jen stáli a čekali.

Vydal jsem se tedy do okolních křovisek a začal jsem energicky tahat klacky a roští na hromadu. Aby byl s čím založit oheň. Nejdřív jsem tahal co to šlo a teprv potom jsem je začal lámat na menší kousky. Bylo mi jasné, že tu hrajeme o čas, každou minutu se šeřilo. Ani ne tak časem jako spíš těžkými dešťovými mraky, z kterých začaly padat první kapky.

Do tahání klacků jsem zapojil i pár stojících kluků, kteří to pomalu pochopili. Děvčata netahala nic, protože nebyla ani oblečení vybavena a nechávala tuto činnost spíš na klucích.
Pak jsme zkusili zapálit ohýnek a snažili se ty vlhké klacky rozhořet. šlo to těžko. Valil se z nich hustý bílý dým a vítn nám ho posílal rovnou do tváře, bylo jedno na které straně jsme stáli, nakonec si nás ten kouř našel.
Rychle se stmívalo a oheň pořád jen čoudil. Přesto jsme stále tahali a lámali klacky.

Začalo jemně pršet a někteří postávající se improvizovaně skrývali pod pláštěnky a dívali se do kouře s mlčenlivým přáním, kdy už ten oheň začne konečně hřát?
Po další půlhodině neustálého rozdmýchávání a přikládání se konečně dřevo vysušilo a začalo hořet. Jeho teplo byl viditelný výsledek po hodině usilovné práce. Kdybychom tu hodinu čekali a rozjímali, žádný oheň by tu nehořel.

To teplo ohniště nás nakonec stmelilo a potěšilo, mohli jsme přečkat krátký deštík a pak už viděli jen jasnou oblohu s hvězdami.
Večer se nám povídáním protáhl a když dřevo dohořelo, vydali jsme se z místa zpět směrem k domovům, k metru na sídlišti.
Jako jediný jsem měl u sebe kapesní svítilnu.
Jediný jsem si ji ten den kolem poledne dal do batohu.