Asi v druháku na střední škole jsme jeli několik tříd na chmelovou brigádu. Jeli kluci i holky, bylo nás hodně na to, abychom udělali dost práce v jednom malém zemědělském družstvu.
Jelo se najaře, tedy šlo o drátkování a zavádění chmelových výhonků. Ubytovali nás v místní ubytovně pro JZD, s tím že jedno patro budovy bylo pouze pro dívky, druhé pouze pro chlapce. A vedoucí se snažili pouštět hrůzu, že nikdo nesmí chodit za holkama na návštěvy. A taky se nesmí chodit do hospody! Na brigádě se prostě nesmí skoro všechno důležitý.
Na učňáku jsem v té době prožíval hlubokou platonickou lásku, za kterou jsem se strašně styděl. A tak jsem svůj cit nedával najevo. Ta dívka nebyla zrovna ideálně krásná a podle ostatních byla taky nejotravnější a nejvíc nesnesitelná z celé třídy. Na mne reagovala a všímala si mně sama od sebe. Já pak na ní taky reagoval, ale hodně jsem se krotil a skrýval že jsem z ní rozpačítý a přitom na ní pořád myslím.

Na chmel jela taky. A první pracovní den brigády se rozdělovaly pracovní dvojice, které spolu budou každý den pracovat. Mělo to být kluk-holka. Takže se zavelelo, ať se kluci postaví do řady a k nim ať se přidají holky.
Já jsem nevěděl co se stane, ale ta moje platonická láska to vyřešila poměrně rychle. Rychle si stoupla ke mně! Uvědomil jsem si, jaké to bude peklo protože s ní budu celý pracovní den pod dohledem ostatních a zároveň budu skrývat své pocity k ní. Aby se mi nikdo nesmál. Aby to nikdo nepoznal.

Chodili jsme tedy spolu každý den na pole a plnili normy. Byl jsem strašně zodpovědný a pracovitý, snažil jsem se abychom všechnu práci dělali co nejlíp. Ona mi asistovala a zkoušela se se mnou bavit při práci. Jenže já byl z toho všeho spíš vystresovaný. Zmatený.  Od školy a z družstva bylo samé Musíš tohle a Nesmíš tohle! Pro mne to bylo jako tlak, který musím zvládnout jako první. Takže jsem zaváděl chmel, tahal dlouhou tyč a drátkoval, narovnával fagoty. A když nám to spolu moc nešlo, nestíhali jsme, měl jsem zase stres, že jsem ani nebyl schopný jí říct ať přidá. Trpěl jsem to bez výčitek.  S jinýma holkama bych byl na poli normální kamarád, ale s ní jsem nevěděl, jak se mám chovat aby na mě nic nepoznala. To byly muka platonické lásky, za kterou jsem se před světem styděl.

Na brigádě byli i kluci z jiné třídy, v které byli jen kluci, takže jejich parta měla úplně jinou atmosféru. Jeden z nich se stal mým kamarádem, ani nevím proč vlastně. Něco prostě zaklaplo a tak jsme se spolu bavili, vítali se jako kámoši, dělali fórky a prostě se navzájem chlapsky obdivovali. V tom nebyl žádný sexuální podtext, to bylo upřímný kamarádství. Tenhle kluk to měl s holkama hodně zvládnutý, byl pro ně přirozeně přítažlivý a tak na něj letěly. Já byl úplný opak. Byl schopný každý večer na ubytovně chodit do holčičích pokojů. A tam se při hlídkách vedoucích schovávat do skříně, nebo pod postel, aby ho tam nenašli. Taky chodil zadem do hospody pro piva a panáky. Pod přísným zákazem vedoucích!

Já jsem nic takovýho nedělal. To vědomí, že bych překročil zákaz a mohl z toho být průšvih, bylo pro mě tak svazující, že jsem se celou brigádu choval slušně bez přestupků. Tak mocná to byla indoktrinace.  A já teprv mnohem později pochopil, jak vznikla.

Když bylo odpoledne volno, mohli jsme být venku, hrát kolektivní hry, sportovat, nebo být na pokoji. Na pokoji nikdo nebyl, všichni venku.
Nechtělo se mi hrát fotbal, ani chodit kouřit za zeď, nebo nosit tajně pivo z hospody.
Šel jsem prostě ven na vycházku do okolí. Kolem týhle vesnický díry nebylo kromě polí s chmelem lautr nic. A daleko se jít ani nedalo. Tak jsem prostě vyrazil pomalým krokem cestou do polí a přál si, aby to trvalo co nejdýl. V hlavě mě sužovaly myšlenky, který jsem nosil pořád dokola. Přál jsem si chodit na ty vycházky s dívkou. Jenže to reálně nešlo zařídit, protože všechny holky ve svém volnu držely pevnou partu a vždycky byly v houfu. Žádná nebyla sama.

Když se tak loudám polní cestou, najednou slyším, jak na mě za polem někdo volá. Tak se dívám a vidím skupinku asi tří holek, které na mne mávají ať jdu k nim. Nevím co chtěly a neslyšel jsem dobře co křičely, tak jsem vyrazil rovnou přes pole směrem k nim. Myslel jsem si, že potřebují s něčím pomoct.

Když příjdu blíž, tak vidím že jedna dívka je moc hezká, druhé dvě takové obyčejné, o to víc upovídané. Jenže ony ty dívky nic nepotřebovaly. To bylo jasný. Když sem přišel k nim, nevěděl jsem co chtějí. Ony se se mnou hned začly bavit takovým konverzačním, flirtujícím způsobem. Byly v přesile a cítily se proto sebejistě. Takže pokládaly otázky jak se jmenuju, kam jdu, odkud jsem, co dělám a jestli bych chtěl jít s nimi. Jestli se s nimi napiju.   Jejich přítomnost jako taková mi nevadila. Ale pamatuji si, že mne strašně znejistěl ten přímý styl, kterým po mně šly. Ony si ze mně dělaly legraci, dávaly najevo že mě mají v hledáčku, pod kontrolou a že já k nim nemůžu říct vůbec nic. Bylo mi z toho úzko.

Tak jsem odpovídal zdrženlivě,  stručně, vyhýbavě..  a přesto jejich tlak dalšími otázkami s šťouchanci neustával. Utahovaly si ze mně.
Já bych si s nimi tak strašně rád povídal. Ale úplně jinak. Ne jako střet na bitevním poli. Ale jako příjemné povídání.
To nešlo. Takle to nenastavily.
Měly nabroušený jazyk, vytahovaly se samy přes sebou a možná měly i trochu upito, tak byly v ráži. A já jsem se tam před nimi styděl, že nevím jak odpovědět na jednoduché otázky proč chodím po poli zrovna teď sám? Kam jdu?

Udělal jsem něco, co jsem ve skutečnosti vůbec nechtěl. Místo toho výslechu k nevydržení jsem se radši vymluvil že už musím jít… že jdu támhle a ahoj. A prostě jsem tohle setkání sám opustil.
Bylo mi z té situace ještě hůř, než před tím. Sám sebe jsem se ptal, proč se stane zrovna mě, že potkám tolik holek a stejně se to nedá říct jako úspěch. Byla to čistá prohra.

Chmelová brigáda skončila, každý si asi odvezl nějakou novou zkušenost, historky nebo pocity.  Já myslim, že jsem si nic novýho neodvezl. Celou brigádu jsem byl uvnitř v drillu, poslušně plnil úkoly a nepřekračoval přísné zákazy. Protože jsem byl tak z domova vychovaný. Vnitřní bloky se mnou vydržely ještě dlouho.