V Mostecké ulici na Malé Straně bývala pekárna. Ještě před revolucí. Vůně jejího chleba a pečiva se linula ven na ulici a tak jsme tam chodili stát frontu jen proto, abychom tu vůni cítili. A pak si koupili ještě teplé housky, dokonale čerstvé.

Po revoluci postupně zmizely tyhle ostrůvky normálnosti.
Později, mnohem později jsem někde četl, že v domě co byla pekárna, vznikla prazvláštní jeskyně.
jmenovala se Argondie.
když jsem se tam šel podívat, poznal jsem celý příběh.
Jeskyně byla výstavním prostorem obrazů od malíře Reona.
Obrazy snové, obrovské a moc krásné..

Vydržel jsem v té jeskyni prohlížet obrazy dlouho. a taky se tam vracel. Chodil jsem tam nakoukat to, co venku v ulicích nebylo. A taky jsem si tam občas povídal s galeristou.  Někdy to byly hluboké hovory o všem a o ničem.. a on už věděl, že si povídá se stálým návštěvníkem. Vítali jsme se.

Pak jsem měl období chození na schůzky s dívkami. A když to bylo možné, přivedl jsem tu dívku do reonovy jeskyně. A nechal jsem jí dívat se na obrazy a vyprávěl její příběhy.
Chodil jsem tam a když mne viděl galerista s další dívkou, neříkal nic… Ale chápal. S každou dívkou to tam bylo jako návštěva poprvé.

Bylo tam krásně.

Později se Reon se svou jeskyní odstěhoval do zahradníkova domku na Petříně, vedle Nebozízku. Nová jeskyně je neméně krásná… a zároveň v ní pan Reon i tvoří, takže jsem ho poznal osobně. Už neměl galeristu. On tam byl místo něj.

Také tam jsem občas zavedl dívku na schůzce. Někdy to bylo fajn, ale nakonec to stejně nehrálo roli.