Byl prosinec 1989 po takzvané revoluci. Doba jiskřila napětím a novými pocity svobody. Někdy po Vánocích jsme se s bráchou rozhodli, že se pojedeme podívat za hranice… do Vídně. Chtěli jsme prostě vidět jaké to tam je. Naše rodina nám nezapomněla připomenout, že ve Vídni žijí vzdálení příbuzní a tak by bylo pěkné, kdybychom je tam našli a pozdravovali. Zkusíme to. Vůbec jsme netušili jaké to setkání bude.

Cesta do Vídně byla díky cestovní kanceláři, která nabízela jednodenní zájezdy za nakupováním a vánoční atmosferou. Jeli jsme autobusem karosou a Vídeň nás přivítala ukrutným mrazem. Hned na parkovišti jsme si vzali papírovou mapku Vídně zdarma. Byla to jediná orientace v obrovském městě.  Z parkoviště jsme hned vyrazili směr centrum a šli na stanici U-Bahn, čili vídeňské metro. Měli jsme pár rakouských šilinků, nějaké marky, ale na utrácení to zrovna nebylo. V nejbližší stanici metra jsme si koupili lístek na metro a čekali až přijede. Metro bylo lepší než v Praze! Jezdilo v tunelu na pneumatikách, takže bylo velice tiché a mělo velkou akceleraci, takže jsme se museli okamžitě chytit tyče, abychom při rozjíždění nespadli.
Vystoupili jsme někde nedaleko historického středu města a šli hledat ulici, kde naši příbuzní mají obchod se starožitnostmi.

Dorazili jsme do ulice Mariahilfer Strasse, která je takovou docela rušnou ulicí plnou krásných obchodů. Mně zajímala hlavně elektronika a poohlížel jsem se po značkových walkmanech, které byly naprosto skvělé,  takové v Čechách nebyly. Měl jsem ušetřené peníze, ale ceny mi dávaly najevo, že na to prostě nemám. Tak jsme chodili z obchodu do obchodu. Hlavně proto, že venku silně mrzlo a uvnitř bylo teplo.  A tak jsme  chodili a prohlíželi.

O ulici vedle jsme nakonec vstoupili do nevýrazné prodejny s nábytkem a snažili se přivolat majitele. Mluvili jsme česky a představili se jménem rodiny, že neseme mnoho pozdravů ze svobodného Československa! Přivítali nás nejdřív překvapeně a pak pohostili horkým čajem a bábovkou. Chvíli jsme si povídali co bylo zrovna aktuálními  tématy ve veřejné politice. Komu z nových politiků věřit a komu nevěřit. Trochu jsem cítil, že jsme přijeli jako chudí příbuzní. Po ohřátí jsme se rozloučili a vyrazili ven do mrazu.

Došli jsme pěšky až ke Svatoštěpánskému chrámu.  Okolo něj byly v uličkách rozmístěny stánky s různými vánočními dobrotami. Pamatuji si na pestrou nabídku krásně vypadajících a vonících klobás a uzenin. Šetřili jsme ale každou minci, abychom měli na veřejné záchody. K jídlu jsme měli obložené housky z Prahy.

Už jsme nevěděli kam jít, tak jsme k večeru vyrazili zpátky směrem na parkoviště, kde bude čekat autobus na cestu domů.  Jenže odjezd byl až za dlouho, autobus zavřený. Naštěstí byl na parkovišti postavený velký plátěný stan, který sloužil jako provizorní přístřešek pro zájezdové turisty z Československa. A do stanu vedla široká roura, která do něj vháněla teplý vzduch. Stan byl prázdný.  Tak jsem si stoupnul před  rouru s horkovzdušným fukarem a konečně se za celý den ohřál.
Vydrželi jsme ve stanu až do odjezdu a pak unavení nastoupili a jeli autobusem zpátky do Prahy.