přijel jsem s bráchou… bylo to někdy v létě.  Měli tu v plánu  koncert své kapely, asi i ohňostroj.
Ubytovali jsme se v nějakém penzionu a pak už šli na místo, kde měl být koncert.
Koncert začal, chvilku jsem se snažil být v davu, ale bylo to pořád stejné. Přes obrovský hluk na někoho křičím naprosto banální jednoduchá slova. Stejně nerozumí. Musím v ruce držet nějaký kelímek s pitím a ještě se pohybovat v tančícím davu. Kromě kamarádů bráchy tu nikoho neznám, takže probíhají jen zdvořilé řeči.

S přibývajícím časem už je koncert pro mně nesnesitelný. Jenže klíče od penzionu má brácha a kdybych si o ně řekl, tak bych vypadal jak ňouma. Chtěl jsem pryč a tak jsem se vytratil ven. Začalo pršet, ale co se dalo dělat. zpátky do řevu jsem nechtěl. Takže jsem v tom jemném dešti chodil po vsi mezi domy a dělal různé okruhy. coural jsem se pomalu aby mi to vydrželo co nejdéle.
Snažil jsem se nikoho nepotkat.

Pozdě večer konečně došlo ke konci hraní kapely, pak k ohňostroji na místním fotbalovém hřišti. Hodně lidí bylo opilých, brácha mi nakonec předal klíče, nebo možná někdo šel taky spát, takže jsem konečně mohl jít do postele.

Druhý den dopoledne jsme se pár přátel od bráchy sešli v nějaké místní hospodě, na snídani. Dali jsme si polévku. A pak jsem musel poslouchat nekonečné hospodské kecy o tom jak se kdo opil a jak mu je špatně. Někdo se prostě nedokáže bavit o ničem jiném, než o tom jak se opil a je mu špatně.
Tohle byl asi jeden z nejhorších víkendů, pro mne naprosto zbytečných.