s Terkou v Olomouci. Když jsem jezdil za Terkou, chtěl jsem s ní někam vyrazit, ale ono se jí nikam moc nechtělo. Ale přesto jsem jí vytáhl na Floru, když se konala. Bylo jasné že to pro ní je nejnudnější návštěva na světě. Už tu musela být tolikrát. Vlastně v tu chvíli už jsem cítil, že tam jdu hlavně kvůli sobě. Ne kvůli ní.

Výlety do Olomouce byly vždy nejmíň 2 hodiny vlakem z Prahy… pak cesta tramvají na sídliště, kde bydlela jako spolubydlící s kamarádkou ze školy. Ta byla naštěstí vždycky pryč.  Těšil jsem se na ní… a zkoušel jsem jí i přivézt nějaké dobroty… připadalo mi že její studentský život je nějak podezřele skromný. A ona se zas na oplátku snažila mi i něco připravit. Třeba nepečený dezert z piškotů a tvarohu byl vynikající.

Byl jsem s ní také v centru Olomouce v univerzitní knihovně, prohlížel si spousta zajímavých hnih o kterých jsem naprosto netušil že existují. Byli jsme i na výstavě o Africe od Rudy Švaříčka… prošli jsme to vlastně každý sám, protože její tempo bylo prostě úplně jiný než moje tempo a nešlo to vydržet.

Byli jsem i na jídle v různých restauracích, v jedné docela drahé a já jsem byl rád že to na ní působilo, cítila se vznešeně.

Na ty návštěvy mám i další konkrétní vzpomínky, které sem nenapíšu.