Jeden nejhorších zážitků s nachlazením. Jak se to přihodilo? Znal jsem jednu éterickou bytůstku, která se jmenovala Lucie. Byla z Brna a měla spoustu zájmů, z nichž jedna byla například fotografování. Anebo malování. Měla ráda i keltskou kulturu a tak jedna z jejích oblíbených akcí byla i oslava Beltine.  Znali jsme se přes internet a nakonec i osobně.
Na ten Beltine mne pozvala do Nesovic, měl tam být hudební program a tematické akce. Bylo to na celý víkend, spalo se přímo na místě v areálu zámku.

Jel jsem rád, bylo to pro mne něco nového. Dorazil jsem vlakem Českých Drah na nádraží do Nesovic, pěšky došel až na místo, ale nějakou shodou náhod jsem snad ve vlaku, nebo až na místě nastydl. Takže průběh nachlazení se rozvinul v plné síle právě ve chvíli, kdy si všichni užívali koncerty a festival vítání jarního slunovratu.

Já jsem trpěl s čím dál tím větší rýmou, horečkou a celkovou slabostí. Neměl jsem u sebe žádné léky, byl víkend a tak mne rýma dokázala úplně odrovnat. Potřeboval jsem být v teple, ale v tuhle jarní dobu ještě teplo nebylo a měl jsem jen spacák na spaní pod širákem. Nemohl jsem dělat nic, později ani smrkat.

Tak jsem tiše trpěl v leže, hluk z festivalu ke mně doléhal jakoby za oponou. Nikdo si mě nevšímal, Lucie se bavila s přáteli na festivalu.
Takto to bylo celý páteční večer,  sobotu až do neděle. V neděli akce končila a objevila se nabídka, že z akce odjíždí autobus přímo do Prahy. Mělo to jen jednu drobnou okolnost. Bude odjíždět až jako poslední, někdy odpoledne. Měl jsem tedy na vybranou, zda odjet vlakem ráno a celý den přestupovat, což ve výsledku vyjde skoro na stejno, nebo tedy počkat na autobus, který pojede přímo do Prahy.

Počkal jsem … ale těch několik hodin bylo další peklo, které jsem prochodil pěšky kolem celého zámku pořád dokola. Stále rýma a nebylo čím ji mírnit ani léčit. Finále bylo v autobusu, kdy jsem se snažil nerušit smrkáním a tak už jsem jen tiše trpěl. Výstup a cesta metrem domů už bylo to nejjednodušší.