Výlet do těchto míst byla vlastně týdenní dovolená. Parta známých turistů, kde jsem byl vlastně nový člen, pozvaný od blogerky ze Skutče. Byla tam i se svou dcerou Zorkou a dalšími přáteli. Dorazili jsme do pronajaté chalupy, která byla nachystaná na pravidelné rekreace hostů. V chalupě se ubytovali a hned plánovali kam se příští dny podíváme.

Okolí nabízí turistické okruhy ke skalám v Kokořínsku. Jeden z větších výletů tedy byl i tím směrem. Šli jsme pěšky, povídalo se.. a cesta nakonec byla dlouhá asi ke dvaceti kilometrům. Pro partu výletníků kteří pořád někam cestovali asi nic mimořádného, pro mně už bylo závěrečných 5 kilometrů po asfaltové silnici trochu za trest.

Cesta na kole do Úštěku

Jelikož bylo ve výletní chalupě k dispozici i kolo, prohlédnul jsem, jestli je v pojízdném stavu. Bylo to tak na hraně, ale rozhodl jsem se že to s ním zkusím.  Měl jsem v plánu vyjet někam dál. A tak jsem se vydal směr městečko Úštěk. Tam jsem dojel, moc jsem se nezdržoval, jen přejel přes náměstí a pak už to obrátil údolní cestou směrem k Vědlicím.

V této vsi totiž shodou okolností pobýval bratranec Pavel a já se rozhodl, že bych ho mohl na mé cyklocestě zpátky navštívit. Ve Vědlicích jsem ho skutečně našel. Pozval mě dál do domu a chvíli jsme si povídali.  Vyprávěl mi i historku o tom, že někde tady v domě byl údajně ukrytý „poklad“.  Tedy ne skutečný poklad, spíš historická pozůstalost po odsunutých bývalých majitelích domu.

Jsme totiž v Sudetech a většina původních domů tady patřila někomu, kdo byl po válce nuceně odsunut do Německa. V tom lepším případě.. Mnohdy neměli čas ani možnost si své osobní věci vzít  sebou a tak je zanechávali na místě… s nadějí, že snad někdy později se pro ně vrátí. No a tady ve Vědlicích se novodobí majitelé (bratranec byl s nimi byl asi v nějakém přátelství) rozhodli, že se s tímhle historickým dědictvím nějak vypořádají. Snažili se ho najít sami, prozkoumali celý dům, půdu i zahradu.. ale nenašli nic.

Zkusili to tedy jinak. V obecních záznamech našli informace a jména původních majitelů domu. Pokusili se najít jejich potomky z rodiny, dnes už v Německu. A to se nakonec podařilo.  Jako gesto, kterým se chtěli vyrovnat s minulostí, se dnešní majitelé domu rozhodli, že tyto příbuzné pozvou na návštěvu do Vědlic.

Zároveň jim nabídli, že pokud vědí o tom ukrytém majetku, tak že si ho mohou vzít, možná tu stále je a najdou ho.
Ti lidé z Německa tedy přijeli, přijali to pozvání. Prý se rozhlédli po domě… a pak nalezli to skryté místo, kde měli jejich rodiče uchváno pár osobních věcí.  Z hodnotného majetku, nějakých osobních věcí reálně nezbylo mnoho, ale jako pozůstalost to mělo hodnotu nevyčíslitelnou.  Bylo to  symbolické, ale lidsky velmi cenné a velkorysé gesto mezi lidmi, kteří už neměli nic společného s křivdami poválečných let, přesto je dokázali trochu urovnat. Proto si ten příběh pamatuji dodnes.

Cesta ke zřícenině

Z výletů kolem Tuhaně si pamatuji matně ještě jeden krátký výletík. Někdo objevil, že blízko v okolí je nějaká menší zřícenina, tak bychom se tam mohli jít podívat. Ke zřícenině hradu Starý Bernštejn jsme dojeli autem a pak ještě vylezli kousek lesem na kopec, kde zřícenina stála. Jenže tam nahoře jsme zjistili, že zřícenina je soukromý objekt, který má zavřené dveře. Byla tu jen malinká vyhlídka do kraje. Dovnitř za zdi jsme se tedy nedostali.